Serena zůstala stát jako přikovaná. Ještě před pár minutami byla přesvědčená, že její syn spí. Pak se ale pod dlouhým dubovým stolem, mezi nohama hostů, mihlo něco malého, černého a chlupatého, a v tu ránu se jí udělalo na omdlení.

„Ne… ne, ne, ne…“ zašeptala zoufale. Její malý syn si to tam štrádoval, jako by byl na prohlídce nového teritoria.
Ocasek mu poskakoval, čumák u země, a očuchával každou nohu, která se mu připletla do cesty.

Sereně se v tu ráno udělalo mdlo. Vytrhla překvapené Raně z rukou mísu s pečeným masem a nenápadně se rozešla podél stolu.

„Noxi…“ Zašeptala, když ho spatřila, jak se mihl kolem kotníku dalšího stařešiny. Ten se ošil, protože cítil něco u nohy… ale jen se ohnal, jako by ho obtěžovala moucha. Nox se tomu vyhnul s elegancí profesionála, ani nezavrávoral, a pokračoval dál.

„Noxíku…“ zašeptala Serena hlasitěji a zamávala pečeným stehnem ve vzduchu.

Nox se ale ani neohlédl. Jen zvedl hlavu a zavětřil… zachytil nový pach… silný a dominantní … a jeho malá černá tlapka se okamžitě stočila jiným směrem.

 Serena sledovala, jak se její syn pod stolem protáhl mezi dvěma lavicemi, minul další pár bot a zamířil rovnou k čelu stolu. K Alfovi.

„Noxi! Pojď ke mně!“ Zasténala zoufale, ale jako kdyby ji neslyšel.

Sereně se stáhl žaludek tak prudce, až se jí podlomila kolena. Klekla si na zem, mísu s masem držela v jedné ruce, druhou se opírala o studenou kamennou podlahu a pomalu se přesunovala vpřed.

Ze země vypadala síň úplně jinak, tak vlastně ani nevěděla, v jakých místech se asi tak právě nachází.
Nikdo si jí ale nevšímal. Hosté se bavili mezi sebou, lovci se smáli, stařešinové diskutovali a služebnictvo pro ně bylo vzduch. A to bylo její jediné štěstí.

„Noxi… prosím…“ šeptala a lezla po čtyřech podél stolu, schovaná za zády hostů. Maso držela před sebou jako poslední naději.

Nox se ale nedal. Hladce se vyhnul noze Haldora Grimvela, protáhl se kolem jeho bot a pokračoval vpřed… rovnou k čelu stolu.
 Elegantně se ještě vyhnul Ylviným nohám a zastavil se až u Alfových nohou. Opřel se o tvrdou koženou špičku a zvedl hlavu vzhůru.

Serena se zoufale sunula po studene zemi, a když se zastavila, uvědomila si, že je skoro vedle něj. Tak blízko, že cítila vůni jeho pláště. Tak blízko, že kdyby natáhla ruku, dotkla by se jeho boty.

Alfa se právě opřel do opředla své židle a jeho pohled sklouzl instinktivně dolů… a v té samé vteřině to uviděl…

Pod stolem sedělo malé černé štěně s jantarovýma očima, které na něj upřeně hledělo.

A hned vedle něj klečela na zemi žena… držela mísu masa a šeptem lákala štěně, které sedělo u jeho bot.