Ravenn se zadíval na svou Lunu.
Byla tak krásná, až mu to bralo dech. Vůbec ale nechápal, že ji před tím „neviděl".
Že ji necítil, ale hlavně nedokázal pochopit, jak je možné, že si nepamatuje tu chvíli, kdy se spolu pářili.
Dala mu syna, a on si nepamatuje, kdy si vzal její panenství?

Všechny ty otázky se mu honily hlavou a nedokázal na ně nalézt odpověď.
Jedno ale věděl jistě... teď nebyla chvíle na otázky. Rituál spojení, nepatřil jim dvěma, ale jeho smečce.

Jeho smečce, která už dlouhé roky strádala tím, že nemohl nalézt svou Lunu. Svou kotvu, která by uklidnila jeho emoce a přinesla klid jeho smečce.

Alfí aura je totiž tak silná, že všichni cítí každou změnu jeho energie. Každý výboj jeho dominance i vzteku. Sebemenší změnu jeho nálady a každičký záchvěv jeho touhy.

Teprve když se spojí se svou Lunou a jejich pachy se propojí do jediné vůně... vůně, která se stane novým středem smečky, smečka konečně najde klid.
Všichni vlci to ucítí tak, jako kdyby se jim v hrudi rozsvítilo světlo.

A Rituál spojení, je pro smečku nejdůležitější ze všeho. Dá se totiž očekávat, že se jejich Alfa se uklidní a smečka konečně najde klid.

A právě proto nyní všichni vlci tiše čekali v síni, a očekávali jejich spojení.

„Jsi překrásná, moje Luno," Zašeptal Alfa a přistoupil blíž. Tak blízko, že mezi nimi zůstala jen tenká vrstva vzduchu.

„Ty taky nejsi k zahození," Usmála se Luna a sklopila zrak, aby nepoznal, že zčervenala.
Ale on to poznal. Nikdy mu nic nemůže ujít...obzvláště, jedná-li se o Lunu.

„Za normálních okolností...bych právě teď řekl, že si vezmu tvoje panenství," usmál se Ravenn a prstem jí nadzdvihl bradu, „ale jak se zdá...asi jsem se předběhl."

„Ano, předběhl ses. Ale chci abys věděl...že mě nebudeš mít jen proto, že jsi Alfa, nebo že to tradice velí...ale proto, že to chci já sama."

Ravenn se na ni podíval a jeho zorničky probleskly lehkým pobavením.

Jeho Luna byla silná. A umíněná.

„Takže to nebude snadné. Dobře. Tak to chci." Vydechl pobaveně, a pak se sklonil tak blízko, že ucítila jeho horký dech na tváři.
„Ukaž mi...jak těžké to bude." Vydechl, a pak jedním trhnutím...dříve, než si to stačila uvědomit, roztrhl její noční košilku tak, že se ji rázem svezla k zemi.

„Alfo!" Vykřikla překvapením, ale než stačila cokoliv udělat, popadl ji do náručí a nesl ji ke své ohromné posteli.

„Copak Luno?" nahlas se zasmál, a vzápětí ji hodil na postel jako pytel brambor.

Dopadla do měkkých kožešin, a očekávala, že ji Ravenn začne svádět. Nebo si ji předbíhat nebo...nebo něco...
On ale stál u postele, a klidně a bez emocí...jako by nic... se začal se svlékat.

Serena se posadila, objala kolena a povzdychla si. Ravenn právě odhodil svůj kožešinový plášť.
„Alfo... neměl bys mě... já nevím... nějak dobývat?"

Alfa se zastavil v pohybu. Stál u postele, prsty stále u knoflíčků tuniky, a tvářil se, jako by se snažil pochopit naprosto cizí koncept.

„Dobývat?" zopakoval, jako by to bylo slovo z jiného světa. „Proč jako? Už jsem tě našel. Jsi moje Luna. A když Alfa najde Lunu, tak..." Zvedl ruce v bezradném gestu. „...tak se prostě budeme pářit."

Luna se na něj zadívala dlouhým, pomalým pohledem ženy, která právě pochopila, že její Alfa je... příliš vlčí na to, aby chápal lidské nuance.

„Ravenne" vydechla tiše, „ty... jsi příliš přímočarý."

 „To je dobře, ne?" zeptal se upřímně a zatvářil se, jako kdyby to byla pochvala.

Serena si sedla pohodlněji, objala kolena a chvíli ho jen sledovala. Jeho postoj. Jeho jistotu. Jeho absolutní přesvědčení, že všechno je jednoduché, protože vlčí svět je jednoduchý.

„Víš," začala pomalu, „ženy... nejsou vlčice."

„Ale ty jsi vlčice." Zamračil se.

„Ano, ale taky jsem žena."

„A to je... rozdíl?" zeptal se vážně.

„Velký rozdíl."

Serena si povzdechla.
Právě zjistila, že její Alfa je sice silný, zkušený a nebezpečný... ale v některých věcech je naprosto ztracený.