Azael seděl na trůnu opřený o jednu ruku a fascinovaně sledoval dívku, která kousek dál na židli tiše spala.
Za celou dobu se ani nepohnul… jen s napětím sledoval každičký záchvěv jejích víček, každý drobný posun v jejím dechu, každé nepatrné zachvění její mysli, které dokázal vnímat s přesností, jež by člověka vyděsila.

Nemohl si pomoci… tlukot jejího srdce ho přitahoval. Dokonce měl pocit, že při různých příležitostech tlouklo úplně jinak.
Rychleji, když se bála.
Nepravidelně, když se snažila pochopit, co po ní chce.
A teď… pomalu, měkce, téměř něžně, jako by se celé její tělo propadalo do ticha.

Dokázal už rozeznat rozdíl mezi únavou a strachem.
Mezi klidem a vyčerpáním.
Mezi bdělostí a okamžikem, kdy se člověk nechává stáhnout do spánku.

A právě v tom okamžiku, kdy se její dech prohloubil a její srdce se uklidnilo do rytmu, který byl pro něj až nepochopitelně… příjemný, se za ním ozvalo tiché, neochotné zakašlání.

„Pane…“

Azael se ani nepohnul. Nemusel. Věděl přesně, kdo tam stojí, jak se tváří, i to, že se mu to, co nese, nelíbí ani trochu.

„Už je tady,“ oznámil Vaelorian tónem, který by se dal popsat jako směs odporu, rezignace a hlubokého vnitřního utrpení, „postel.“

To slovo pronesl tak, jako by mu někdo přikázal vyslovit něco, co se v démonické síni vyslovovat nemá.

Azael se pomalu otočil, jen tolik, aby koutkem oka zahlédl, co upír přinesl.
Za Vaelorianem levitovala postel… dřevěná, měkká, s kožešinami, které sem absolutně nepatřily.
A Vaelorian vypadal, jako by ji sem přinesl pod pohrůžkou smrti. Což… nebylo daleko od pravdy.

„Dej ji sem,“ řekl Azael tiše, ale s tónem, který nepřipouštěl diskusi.

Vaelorian se zatvářil, jako by právě spolkl něco kyselého.
„Sem? Jako… sem sem?“  
Ukázal rukou na prostor vedle trůnu, jako by doufal, že Azael řekne, že to byl omyl. Nebo že se mu to jen zdá.

„Ano,“ odpověděl Azael, aniž by odtrhl oči od Elary.

„Pane, tohle je vaše síň,“ pokusil se Vaelorian o poslední záchranný pokus. „Vaše…místo moci. Ne…“

„Dej ji sem,“ zopakoval démon, tentokrát o něco ostřeji, a oheň kolem něj krátce vyšlehl, jako by mu dal za pravdu.

Vaelorian se nadechl, jako by chtěl protestovat, ale nakonec jen sklopil oči a postel se posunula blíž.
Jeho výraz ale říkal: tohle je nejhorší den mého života.

Azael se pomalu zvedl a přešel k dívce, která klidně spala na jeho židli, a opatrně ji vyzvedl do náruče.
Její vůně ho ihned praštila do nosu tak, až měla pocit, že se mu zatočila hlava. Byla teplá, hebká a měkká…a neuvěřitelně lehká.

„Pane… tohle už je…“ Vydechl upír a na moment to vypadalo, že se mu chce omdlít.

„Mlč!“ Zavrčel Azael a položil ji na postel s takovou přesností, jako by se bál, že ji probudí.

Vaelorian stál opodál, s rozšířenýma očima sledoval svého pána s neuvěřením. Toho pána, kterého se bál celý svět už od počátků věků, bytost, před níž se třásly celé říše, a která jediným pohledem dokázala umlčet i bouři.
 A teď… teď se díval, jak ten samý pán pokládá lidskou dívku na postel s takovou opatrností, jako by byla ze skla.

„Tohle není normální,“ zamumlal Vaelorian spíš pro sebe, ale v síni to zaznělo až příliš hlasitě.

„Co přesně není normální?“ Zavrčel Azael tichým hlasem, který byl mnohem nebezpečnější než jakýkoli výkřik.

 „Vy… a ona… a postel… tady.“ Rozhodil rukama, „Tohle je vaše síň, pane. Vaše. A vy sem… přinášíte lidskou postel.“

Azael se na okamžik zamyslel, jako by zvažoval, zda má cenu na to reagovat.
„Spí,“ řekl prostě…jako by to vše vysvětlovalo.

„Ano, pane, to vidím…ale lidé… lidé obvykle spí v místnostech k tomu určených. Ne na hradě Prvotního.“

Azael se k němu otočil znovu, tentokrát s výrazem, který naznačoval, že se snaží pochopit, proč by to mělo být důležité.

„Jakých místnostech?“

 „Ložnicích, pane.“

 „Ložnice,“ zopakoval pomalu. „A k čemu slouží?“

„Ke spaní,“ odpověděl Vaelorian. „Jen ke spaní.“

Azael se znovu podíval na Elaru.
Její ruka se nepatrně pohnula, prsty se uvolnily, a její srdce tlouklo pomalu, měkce, a on to slyšel tak jasně, až měl pocit, že mu to rezonuje v hrudi.

„Zařiď to,“ řekl tiše.

 „Co přesně mám zařídit, pane?“ zamrkal Vaelorian.

„Všechno.“

Vaelorian se nadechl, jako by chtěl protestovat, ale pak jen sklopil oči.
„Jak si přejete, můj pane…“ Zašklebil se znechuceně. Nejraději by si ukousl jazyk.

Azael se znovu opřel o trůn, a Vaelorian si uvědomil, že se stal svědkem něčeho, co by raději nikdy neviděl…něčeho, co nedávalo smysl.
Něčeho, co ho děsilo víc než samotný Azael.

Protože jestli se démon dokáže takhle dívat na člověka…pak se možná začal měnit způsobem, který se nedá zastavit.