TAJEMSTVÍ WALDEROVE 3 ČÁST
Když se druhý den ráno Avril vzbudila, několik vteřin zírala na tmavý baldachýn nad postelí, než jí došlo, kde vlastně je.
Pomalu se rozhlédla po svém pokoji.
Den předtím byla tak unavená, že neměla ani náladu na to zhodnotit vkus hradního pána. Nyní ale musela usoudit, že nebyl nejhorší.
Pokoj byl překvapivě útulný, ale působil spíše jako komnata starého šlechtického sídla než ložnice. Kamenné stěny zdobily vybledlé tapiserie zobrazující lovce a obrovské vlky, a v krbu tiše praskal oheň. Těžké sametové závěsy lemovaly vysoká okna s výhledem do lesů obklopujících Walderove. Vedle postele stála masivní dubová komoda a na kulatém stolku pod oknem stála váza s čerstvými bílými růžemi.
Avril neochotně shodila nohy z postele a promnula si oči.
Vsadila by cokoliv na to, že Cassian už je dávno vzhůru, a pravděpodobně od samého svítání bombarduje služebnictvo otázkami na lorda Walderove.
Pak se její pohled mimoděk zastavil na kamenné stěně naproti posteli a zamračila se.
V noci ji probudil zvláštní pocit, jako by v pokoji nebyla sama. Jako kdyby někdo stál ve stínech a pozoroval ji.
Avril se pomalu přiblížila ke stěně a přejela po chladném kameni konečky prstů.
Nebyla si totiž jistá, jestli tichý a dunivý zvuk který v noci zaslechla byl sen, nebo ne.
A jestli se jí jen nezdálo, že se část kamenné stěny pomalu odsunula stranou a objevil se úzký vchod do tajné chodby.
Nebo to byl jen výplod rozespalé mysli?
Nikde nic. Žádná klika ani dveře. Jen staré zdi Walderove.
Nakonec se sama sobě pousmála.
„Skvělé," zamumlala. „Jsem tady ani ne den, a už vidím duchy."
Pak se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila starší žena s prošedivělými vlasy staženými do přísného drdolu. Na sobě měla jednoduché tmavé šaty a bílou zástěru.
„Dobré ráno, slečno Ashbournová." Lehce se uklonila. „Jmenuji se Abigail. Lord Walderove si přeje, abych vám po dobu vašeho pobytu byla k službám."
„K službám?" Zamrkala Avril překvapeně.
„Budu se starat o vaše potřeby, šatník i denní program, slečno."
To jí znělo až podezřele podobně jako vězení.
„Snídaně je připravena," pokračovala Abigail. „Lord vám dnes dovolil odpočívat po náročné cestě o něco déle, ale od zítřka však snídaně začíná přesně v osm hodin."
„A když přijdu v osm deset?" Zamračila se Avril, a Abigail se na okamžik odmlčela, jako by podobnou otázku neslyšela už velmi dlouho. Nebo nikdy.
„Na Walderove se na opozdilce nečeká, slečno. Lord Walderove má rád pořádek."
To jsem si všimla, pomyslela si Avril, a ještě víc se utvrdila v tom, že lorda nesnáší zase o něco víc.
„Snídaně se podává v malé jídelně," pokračovala Abigail, „Mladý pan Ashbourne už tam na vás čeká."
„Jak dlouho?"
„Přibližně hodinu."
To ji vlastně vůbec nepřekvapilo. Cassian byl bezpochyby vzhůru od úsvitu a zaměstnával každého, kdo měl tu smůlu, že mu zkřížil cestu.
„Mladý pán se velmi zajímá o zdejšího lorda." Pousmála se spokojeně Abigail.
„To je velmi mírně řečeno." Zašklebila se Avril, a pomalu, jako kdyby měla fůru času, se začala převlékat.
„Lord Walderove si ale takový obdiv zaslouží," řekla komorná a v jejím hlase zazněla taková jistota, že Avril pochopila jednu věc...
Nejen Cassian...na tomhle hradě zbožňovali lorda Walderove úplně všichni. Kromě ní.
