Šestý den Jólu

Šestý den Jólu byl vždycky nejveselejší.
Den rodiny, den radosti, den, kdy se kolem velkého ohně tančilo až do noci.
Astrid stála na kamenném ochozu nad nádvořím, oblečená v tmavě modrých šatech s vyšívaným lemem. Vlasy měla spletené do dlouhého copu, který jí padal přes rameno.
Vítr si pohrával s prameny u jejích spánků a ona pozorovala, jak se dole všechno chystá k večernímu veselí.

Hudebníci ladili nástroje. Ženy rozsvěcovaly lampy.
Muži stavěli kolem ohně lavice a nosili džbány s medovinou a děti pobíhaly mezi nimi a smály se.

Astrid se připravovala na tento den už několik dní. Věděla, že dnes bude mít příležitost přimět Leifa žárlit.
A možná… ho konečně donutit jednat.

Její pohled sklouzl k okraji nádvoří.

Leif stál stranou, opřený o sloup u zbrojnice, s rukama zkříženýma na hrudi, a zatnutou čelistí.
Tvářil se, jako by ho někdo posadil na rozžhavené železo.

Astrid se musela pousmát. Přesně takhle ho čekala.

Tvrdohlavého a zaraženého…
Však byl přesně ten typ muže, který by se raději nechal lámat v kole, než aby přiznal, že žárlí.

Včera si totiž zavolala Einara…

Einar byl syn mistra lovčího. Byl vysoký, silný, s věčně rozcuchanými vlasy a úsměvem, který by roztál i led na fjordu.
Byl o pár let mladší než Leif, ale tančil výborně a Astrid věděla, že se na ni vždycky díval o trochu déle, než bylo nutné.

„Einare,“ řekla mu večer před tím přímo, „nemám tanečníka. Regent netančí. A nevěřím, že ho přesvědčím. A já… tradici ctít musím.“

Einar se usmál jako slunce po dešti.

„Bude mi ctí,“ odpověděl bez váhání a Astrid se na něj usmála tak, aby Leif, který je nenápadně pozoroval z povzdáli, žárlil.

A jak se zdálo, prozatím to fungovalo líp, než doufala.
Einar se nezapomněl ihned pochlubit mužům, a Leif to samozřejmě slyšel.

Hudba začala hrát první tóny kruhového tance, kterým se vždy otevíral šestý den Jólu.

Astrid se zhluboka nadechla, narovnala se a pomalu sestoupila po schodech na nádvoří.
A pak se to stalo…

Einar se odlepil od skupiny mladých bojovníků, kteří se smáli a popíjeli, a vykročil přímo k ní.
Astrid cítila, jak se na ni upírají pohledy, ale jeden z nich pálil víc než pekelný oheň.

Leif ztuhl. Zcela. Jako by ho někdo přibil k zemi.

„Smím žádat o tanec, má paní?“ Zeptal se Einar a uklonil se, aby políbil její ručku.

„Ano.“ Odpověděla Astrid dostatečně nahlas, aby Leif nepřeslechl její odpověď, „Ráda statečný Einare.“

Podala Einarovi ruku, ten ji lehce uchopil a s úctou ji vedl směrem k místu, kde se měl odehrávat tanec.

Hudba zesílila, bubny udeřily do rytmu a lidé kolem začali tleskat.

Ale Astrid si moc dobře všimla Leifa, jak je pozoruje planoucím pohledem, který nevěstil nic dobrého.
Čelist měl sevřenou, oči temné a ve tváři výraz, jako kdyby právě dostal palicí do hlavy.