Einar přivedl Astrid až ke kruhu kolem ohně. Bubny udeřily naposledy, hlubokým, dunivým tónem, který se rozléhal celým nádvořím a hudba se rozezněla okolím. Lidé se rozestoupili, aby dědičce Haldrenfjordu udělali místo.

Plameny vyšlehly výš, osvětlily její tvář a zaleskly se v jejích očích. Astrid cítila, jak se na ni upírají desítky pohledů… některé obdivné, jiné zvědavé. A několik z nich sklouzlo stranou, k muži, který stál opodál.

Všem totiž bylo jasné, že se milují. To se nedalo přehlédnout.
Nikdy.

Astrid však vnímala jen jeden jediný pohled. Ten, který ji pálil mezi lopatkami jako žhavé železo. Leifův.

Stál u sloupu u zbrojnice, přesně tam, kde ho čekala. Ruce měl zkřížené na hrudi, ramena napjatá a čelist sevřenou tak pevně, že by mohla prasknout. Vypadal, jako by ho někdo právě natahoval na skřipec, a ještě mu přitom přidržel hlavu, aby se nemohl odvrátit.

Astrid se nadechla, zvedla bradu a dovolila si sotva znatelný úsměv.
Poznala to…žárlil.
Její srdce zaplesalo. Ne proto, že by chtěla Leifa ranit… nikdy by mu neublížila. Ale proto, že poprvé za dlouhou dobu viděla, že jeho city nejsou jen její touhou nebo snem.
 Byly skutečné. Silné. A právě teď ho spalovaly.

Einar se k ní naklonil, aby ji lépe slyšel přes hudbu, ale ona ho sotva vnímala. Její pozornost patřila muži, který se ani nepohnul…a přesto vypadal, jako by se v něm odehrávala bitva.

≈≈≈

Leif měl pocit, že se mu hrudník svírá železnou obručí.
Viděl Astrid a Einara...
… jejich ruce, jak se dotýkají…
…její úsměv… ten úsměv, který patřil jemu. Jen jemu… a teď ho dávala někomu jinému.

A v tu chvíli se mu srdce propadlo až do žaludku.

Nikdy v životě nežárlil. Nikdy ani neměl důvod. A vlastně ani nevěděl, co žárlivost znamená.
Nikdy si nepřipustil, že by mohl někoho milovat tak moc, že by ho to bolelo.

Ale teď…teď měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi.

Vůbec nechápal, co se s ním děje. Byl zmatený. Zuřil, a zároveň se bál.

Něco takového zažíval poprvé v životě. Ten zvláštní, divný pocit, jako kdyby se nemohl ani nadechnout.

Proč má pocit, že toho kluka roztrhne holýma rukama?
Proč ho bolí, když se na ni dívá někdo jiný?

Už dávno si přiznal že ji miluje ji víc než svůj život.
Zároveň ale věřil, že ona mu nikdy patřit nemůže.

Slib, který dal Jarlovi Eirikovi ho nyní dusil a držel dál od ženy, kterou zbožňoval a která nadosmrti vlastní jeho srdce.

I když mu všichni říkali, že jarl Eirik by dal Astridinu ruku právě jemu. Že by byl šťastný, kdyby se vzali. Že on je jediný muž, kterému by svou dceru svěřil…
Ale mohl tomu věřit?

Díval se na Astrid, jak stojí v kruhu světla, krásná jako bohyně, a nechal se spalovat žárlivostí, kterou nikdy předtím nepoznal.

A poprvé v životě měl strach.
Skutečný, opravdový a bolestný strach, že ji ztratí.