Nathaniel Ashbourne – Mezi povinností a touhou (Návrat dědice)

1 KAPITOLA

Nathaniel Ashbourne seděl vzpřímeně v sedle, i když každý sval v jeho těle byl unavený, prosycený cestou, která trvala už několik dní. Déšť se snášel na jeho kabát, těžké kapky stékaly po látce, ale on sotva vnímal chlad.

Jeho kůň klopýtal na rozbahněné cestě a každý jeho krok byl pomalejší než ten předchozí. Byl vyčerpaný. Ale jeho domov byl blízko.

Byl pryč dlouhých dvanáct let. Odešel jako dvacetiletý mladík, toužící po dobrodružství, po možnosti dokázat sobě i světu, že jméno Ashbourne znamená víc než jen staré panství a očekávání rodiny.

Připojil se k britské armádě, odplul přes oceán a vstoupil na půdu Ameriky, kde se britské impérium snažilo udržet svou vládu nad koloniemi.

Nejprve věřil v čest a řád. Ve válku jako prostředek k ochraně toho, co bylo správné. Ale roky ho naučily něco jiného. Viděl, jak se města mění v popel, jak se lidé stávají jen čísly v seznamu padlých, jak se přátelé mění v mrtvá těla, která není čas pohřbít.

Vrátil se jako muž, který už nevěřil v ideály, jen v přežití.

Dvanáct let. Tak dlouho se vyhýbal tomu, co ho čekalo v Anglii. Nepsal domů často. Nepotřeboval si připomínat, co měl jednoho dne převzít. Ale teď už nemohl uniknout. Jeho otec, lord Henry Ashbourne, byl mrtvý.

Panství bylo bez pána. Rodové jméno bez dědice.

A tak se vracel. Ne proto, že by chtěl. Ale proto, že neměl na výběr.

Teď jel domů. V promáčeném kabátu, na unaveném koni, přes cesty, které kdysi znal nazpaměť, ale které se mu nyní zdály cizí. A v hlavě měl jedinou myšlenku.

Nathaniel pohledem sledoval cestu před sebou. Byla stejná jako kdysi – ale on už nebyl stejný. Dřív by se těšil na návrat, na bránu rodného sídla, na vůni deště na kamenech Ashbourne Hall. Ale nyní cítil jen tíhu povinnosti.

Dvanáct let ve válce ho změnilo z mladého, optimistického muže v někoho, kdo viděl příliš mnoho, kdo ztratil příliš mnoho a kdo už nevěří v iluze, které kdysi měl.

Když odjížděl, byl mladý, plný nadějí, možná až příliš naivní. Věděl, že se jednoho dne musí vrátit, že ho čeká titul, panství, odpovědnost, ale tehdy se zdálo, že má ještě čas. V Americe chtěl bojovat za něco většího, za čest, za řád, za Anglii.

Jenže válka nezná čest. Válka nezná ideály.

Viděl přátelé umírat. Někteří zemřeli okamžitě, jiní leželi hodiny, s očima upřenýma k nebi, čekající, že jim někdo pomůže. Pomoc nikdy nepřišla. Naučil se neptat na jména. Naučil se nepamatovat si jejich obličeje.

Jako kapitán, měl pod sebou spoustu mužů, a měl zodpovědnost za jejich životy. Musel dělat rozhodnutí, která nechtěl. Musel vést bitvu, i když věděl, že někteří z jeho mužů nepřežijí.

A teď byl tu. Vrací se do země, kde válka znamená jen čísla na papíře, kde lidé mluví o ztrátách, aniž by je skutečně viděli. Vrací se domů, s jizvami na těle, i na duši.

Všechno se změnilo. On sám se změnil.

A zatímco jel přes mokrou cestu anglického venkova, nebyl si jistý, jestli si vůbec pamatuje, jaké to je žít jiný život než ten, kde každé ráno může být poslední.