Déšť pomalu utichal, ale vzduch byl prosycený vlhkostí, která pronikala Nathanielovi až do morku kostí. Jeho kůň stoupal pomalým krokem po blátivé cestě, ale ve chvíli, kdy se přiblížil k jezírku, náhle zaváhal. Otočil hlavu, přešlápl a nervózně zafrkal.

Nathaniel instinktivně zatáhl za otěže a podíval se stranou. Projížděl právě okolo malého jezera, které se nacházelo na jeho panství, což mu napovědělo, že se pomalu blíží k domovu.

Voda byla klidná, leskla se pod těžkou oblohou, jen drobné kruhy na hladině naznačovaly, že déšť ještě úplně neutichl. Dříve sem chodíval, znal tu cestu, znal vůni mokré půdy po bouřce. Ale dnes se to zdálo... jiné.

A pak ji spatřil. Dívka. Srdce se mu při tom pohledu rozbušilo jako na poplach. Měl pocit, že ještě nikdy neviděl nic tak nádherného. Vypadala jako vodní víla, nádherná a vzrušující.

Byla nahá. Stála ponořená do vody až po pás, s rukama roztaženýma k nebi, zakloněnou hlavou a usmívala se. Její pokožka byla bledá, kontrastující s temnou hladinou a dlouhé vlasy se jí lepily na mokrou kůži. Voda stékala po jejím těle, její bujná ňadra se vzpírala k nebi a Nathaniel by přísahal, že i na tu dálku viděl rozkošné hroty jejích bradavek.

Nevěděla, že ji někdo sleduje. Nevěděla, že není sama a Nathaniel nedokázal odtrhnout pohled. Na moment zadržel dech.

Tak dlouho byl sám. Tolik let. Tolik dní mezi muži, mezi válkou, mezi smrtí.

Ano, byly ženy, které potkal během války. Ženy v táborech, které sloužily mužům, a které byly součástí armádního života.

Měly jména, která nikdo neříkal nahlas. Měly těla, která byla jen další součástí vojenské rutiny. Sloužily jim jako pradleny, kuchařky, i jako prostitutky. Hlavně jako prostitutky, protože ono tělesné povyražení, bylo pro ně jedinou úlevou. Nikdo nevěděl, zda druhý den bude živ, a tedy spočinout na loži se ženou..., s jakoukoliv ženou, bylo jediné, co tehdy měli.

Ale tahle dívka byla jiná. Nebyla tam kvůli válce, nebyla částí rozkazu, nebyla něčím, co se dalo jednoduše zapomenout.

Byla život. Čistý, nevinný, ničím nezničený.

Nathaniel se ani nepohnul. Déšť utichl úplně, ale kapky vody stále stékaly po jeho kabátě. Jeho rukavice byly těžké, nasáklé vlhkostí – stejně jako jeho myšlenky, které se do něj vpíjely s nečekanou intenzitou.

Tolik let viděl jen tváře, které se ztrácely v prachu bitev. Slyšel jen řev rozkazů, zvuk dělových výstřelů, poslední výkřiky mužů, když umírali. Všechno bylo surové. Tvrdé. Krvavé.

A pak viděl bezejmenné ženy, jejichž jména nikdy nechtěl znát, protože od nich potřeboval jediné..., tělesnou úlevu.

A teď... tady byla ona.

Nebyl to chtíč. Bylo to očarování. Byla to podivná tíha okamžiku, něco, co nemělo být skutečné.

Jenže bylo.

Chtěl se odvrátit. Měl by. Ale neudělal to. Jeho pohled zůstal na ní přibitý, jako by její obraz byl jediným skutečným prvkem v tomto světě, který byl najednou příliš tichý a příliš pomalý.

Něco v něm se sevřelo. Něco, co necítil roky.

A pak se náhle ponořila pod hladinu.

Nathaniel prudce vydechl jako by se tím mohl zbavit podivného sevření v hrudi. Proč se skryla? Bylo to úmyslné? Nebo... něco není v pořádku?

Zaváhal jen na vteřinu, ale bylo to dost na to, aby mu srdce začalo tlouct rychleji.

Seskočil z koně. Bahno kolem něj se rozprsklo, jeho boty se zabořily do měkké půdy, ale on tomu nevěnoval pozornost.

Udělal krok ke břehu, a pak se hladina se rozvířila. Vynořila se pomalu. Téměř neslyšně.

Zatřásla hlavou, a z jejích dlouhých vlasů se kolem rozprostřel závoj stříbrných kapek. Pak se její oči setkaly s jeho.

Voda jí stékala po tváři, zrychleně oddychovala a přísahal by, že se její tvář zalila červení.

Viděl, jak náhle sklopila pohled, jako by se snažila skrýt něco víc než jen svou nahotu.

V tu chvíli se kůň pohnul, zvuk jeho kopyt rozbil ticho okamžiku, a dívka zprudka sklonila hlavu. Sevřela si paže kolem hrudi a ustoupila hlouběji do vody.

Nathaniel zaváhal, jeho ruce bezděčně sevřely okraj kabátu. Chtěl něco říct, ale mlčel. Nakonec se otočil, jeho ruce našly otěže a vyšvihl se zpět na koně.

Ještě jednou na ni pohlédl—srdce mu bilo divoce, jako by se mu chtělo vymanit z hrudi. Myšlenky se mu tříštily mezi rozumem a touhou tak mocnou, jakou už ani nepamatoval.

Pak trhl otěžemi, pobídl koně vpřed a odjížděl, ale její obraz v něm zůstával jako otisk, který se nedal vymazat.