Lady Margaret Ashbournová stála u okna salónu, její prsty lehce spočívaly na jemné látce závěsů, ale její mysl byla daleko od přítomnosti.

Byli tu. Všichni její děti – spolu. Poprvé, po tolika letech se konečně vrací její ztracený syn.

Margaret se nadechla a s vlahým pohledem se zadívala až k horizontu, kde tušila prašnou cestu, na které se konečně objeví. Po dlouhých dvanácti letech.

Nathaniel měl dvacet, když ho povolali do války – když královský dekret rozhodl o jeho osudu. Byla to povinnost, byla to čest, ale byla to i ztráta, kterou tehdy sotva dokázala přijmout.

Litovala jenom jediného, že se ho nedočkal jeho otec. Což byl vlastně také důvod toho, že Nathanielovi král udělil milost, protože rozhodl, že povinnost vůči rodině, je důležitější než vojenská služba.

V pokoji bylo ticho, ale přesto bylo cítit zjevné napětí. I jeho sourozenci ho s netrpělivostí očekávali.

Nicholas seděl v křesle, jeho pravá ruka spočívala na opěradle klidně, ale ona poznala, že onen klid jen předstírá. Byl o tři roky mladší než Nathaniel, a tedy si ho i nejvíce pamatoval. Nebyl mužem, který by lehce dával najevo své city, ale ona ho znala. Viděla napětí v linii jeho ramen a v jemném sevření prstů. Vždy byl klidný, tichý a zabraný do svých čísel a vědy, ale nyní se emocím neubránil.

Sebastian se opíral o masivní dřevěný rám dveří. Bezstarostně, vždy s tím nádechem elegance, která mu byla vlastní. A přesto... něco v jeho očích naznačovalo nervozitu, kterou by nikdy nepřiznal. Obvykle byl samý vtip a lehkost, ale nyní to byl on, kdo byl ze všech nejvíce napjatý. Bylo mu patnáct, když jeho bratr odjel, a tehdy tu skutečnost špatně nesl.

Eleanor postávala u malého stolku, její oči těkali mezi bratry a matkou, jako by chtěla něco říct, ale slova nepřicházela. Ona nikdy nemluvila zbytečně. Vždy klidná, vždy vyrovnaná. A teď cítila, že jakákoli slova by byla příliš malá na to, co se chystalo. Její velký bratr ji opustil v době, kdy ho nejvíce potřebovala. V jejích jedenácti letech pro ni byl ochráncem a modlou zároveň. Odešel a její svět se tehdy změnil. Lpěla na něm jako dítě tak moc, a náhle pochopila, co znamená ztráta. A nikdy mu to neodpustila.

A Juliet – ta, která vždy věřila v dobré konce, stála u vedlejšího okna. Bylo jí osmnáct, a i když už nebyla dítětem, pro všechny jím byla stále. Ona si Nathaniela pamatovala nejméně, ale její bujná fantazie si ho dokázala dosti barvitě představit.

„Bude jiný?" zašeptala Juliet, aniž by odtrhla pohled od vzdálené cesty. Nebyla to otázka pro nikoho konkrétního, ale všichni ji slyšeli.

Sebastian se jemně pousmál, ale v jeho úsměvu nebyla obvyklá lehkost. „Po dvanácti letech ve válce, sestřičko?" Jeho hlas byl měkký, ale skrývalo se v něm něco hořkého. „Samozřejmě, že bude jiný."

Juliet pevně sevřela parapet, její oči se stále upíraly ven, jako by se pokoušela zahlédnout jeho siluetu ještě dřív, než se skutečně objeví.

„Ale pořád je to Nathaniel," namítla tiše, jako by se snažila přesvědčit nejen ostatní, ale i sebe.

Nicholas si přejel zamyšleně prsty po bradě, „To uvidíme."

Lady Margaret se nadechla, chtěla něco říct, chtěla uklidnit dceru, ale v tom se otevřely dveře.

Waltr, starý majordomus, vstoupil do salónu. Jeho držení těla bylo stejně pevné a vznešené jako vždy, ale Margaret okamžitě poznala jemný náznak napětí v jeho pohybech. V očích měl něco, co nedokázal skrýt. Očekávání, respekt, snad i nepatrnou radost. Býval i Nathanielovým komorníkem a dalo by se říci, že na Ashbourne Hall, žil déle než kdokoliv jiný.

„Vše je připraveno, madam," oznámil a sklonil hlavu, „Večeře bude servírována, jakmile dorazí," pronesl klidně, ale jeho oči se na vteřinu zastavily na Lady Margaret, jako by chtěl říct víc. „Jeho pokoje jsou připravené. Postarali jsme se, aby vše bylo tak, jak si to pamatoval."