Dny po návratu se rozplynuly jako mlha nad kopci Ashbourne Hall.

Nathaniel se konečně pořádně vyspal. Poprvé po letech neměl nad hlavou dusivé plátno vojenského stanu, nemusel spát se zbraní nadosah a nemusel být připraven na nečekaný rozkaz.

Pomalu se seznamoval s realitou, která ho čekala. Přijal návštěvy právníka, který předložil veškeré dokumenty o jeho dědictví – titul, majetek, odpovědnost. Ashbourne Hall byla jeho.

S tím přicházely audience s úředníky, kteří spravovali panství, porady o financích, o půdě, o vztazích s okolními rodinami, o tom, co se změnilo od chvíle, kdy byl pryč. A změnilo se mnoho.

Procházel sídlem, seznamoval se se služebnictvem, které tu stále bylo. Někteří už odešli, jiní byli noví. Waltr mu osobně představil klíčové osoby v domácnosti, včetně Marthy, která byla stále přesně tak dobrosrdečná, jako kdysi.

A právě ona mu předložila první skutečné jídlo, po dvanácti letech. Pastýřský koláč, dokonale upečený, s krémovou bramborovou kaší a horkou, voňavou směsí jehněčího masa, které se rozplývalo v ústech. A které od malička naprosto zbožňoval.

„Říkala jsem si, že vám chybí pořádné jídlo, pane Nathanieli," prohlásila Martha, když před něj položila talíř. „Něco, co chutná po domově, ne po vojenské kuchyni."

„Děkuji Marto. Tohle mi chybělo." Mrkl na starou kuchařku, která se tetelila blahem, když mu nandávala už třetí talíř.

Pomalu si také zvykal na svůj nový život. Na rytmus sídla, který byl tak odlišný od vojenského života. Nebyl tu žádný striktní režim, žádné rozkazy, žádná očekávaná bitva.

I jeho bratři se rozhodli zůstat několik dní a dopřát mu prostor se aklimatizovat.

Přestože každý z nich už měl svůj vlastní domov.

Jejich otec, lord Ashbourne, se postaral o všechny své syny, což bylo tehdy neobvyklé. Tradičně mělo dědictví připadnout výhradně prvorozenému, ale otec zajistil, aby jeho mladší synové také měli své vlastní sídla.

Sebastian měl svůj dům v Londýně. Městské elegantní sídlo, vybavené podle jeho vkusu, kde žil svůj život plný společenských večírků a kontaktů, které mu zajistily vliv ve vyšších kruzích.

Nicholas měl venkovské panství. Tiché, zaměřené na knihy, vědu a klid, přesně takové, jaké odpovídalo jeho povaze. Bylo to sídlo, kde mohl pracovat v klidu, daleko od rušných salonů Londýna.

Taková rozdělení majetku nebyla běžná, ale jejich otec věřil, že každý ze synů by měl mít své místo na světě. Nejen ten nejstarší.

„Zajímavé, že nás všechny zaopatřil," poznamenal Sebastian jednou večer, když seděli v knihovně. „Kdybychom byli z jiného rodu, já bych žil z tvé štědrosti a Nicholas by se zavřel do pracovny někde v sídle."

„Vždycky plánoval dlouhodobě," řekl zamyšleně Nathaniel a přejel prsty po hladkém povrchu sklenky brandy, „Nechtěl, abyste byli na někom závislí."

„Alespoň měl v tomhle jasno." Přikývl Nicholas.

Nathaniel se zadíval na své bratry. Byli už muži, každý s vlastním životem, vlastními povinnostmi, vlastními cestami. A přesto tu byli – kvůli němu, v domě, který kdysi sdíleli jako děti.

Sebastian žil rychle a naplno. Jeho svět byl plný smíchu, večírků, kontaktů, her i intrik. Městský život ho zformoval do muže, který se uměl pohybovat mezi lidmi. Který věděl, jak získat přízeň i jak odvrátit pohromy jediným slovem či gestem. Užíval si život a přízeň žen plnými doušky. Miloval ženy. Do jediné. A dalo by se říci, že každou svým okouzlujícím šarmem nakonec dostal tam, kam chtěl. Do své ložnice.

Nicholas byl jeho pravý opak. Klidný a rozvážný. Jeho venkovské sídlo mu poskytovalo útočiště a prostor pro vědu. Pro poznání a samotu, kterou potřeboval k práci. Nepotřeboval společenské večírky, neměl rád přebytek slov. A na rozdíl od Sebastiana, to s ženami vůbec neuměl. A kdyby mu Sebastian i proti jeho vůli několikrát šikovně nepodhodil ženu, byl by snad ještě panicem.

A Nathaniel? Kde byl jeho svět?

Měl už dost bitev, dost přesouvání se z místa na místo. A dost nejistoty, zda se další den dožije večera. Zdálo se, že jeho způsob života by měl být podobný Nicholasovu – klidný, bez neustálého boje.

Byl rád, že je doma. Že už nemusí spát ve stanu, že necítí pach kouře a krve, že nemusí přemýšlet nad tím, kde se zítra ocitne.

„Když jsem sem jel, spatřil jsem koupající se dívku v jezeře." Pronesl najednou a zamyšleně při tom přejížděl prstem po sklenici.

„To je zajímavá informace, bratře. Doufám, že jsi zastavil koně a důkladně si vše prohlédl." Pozvedl obočí Sebastian a koutky úst se mu stáhly do pobaveného úsměvu.

Nathaniel zvedl sklenku ke rtům, ale nenapil se. Ještě stále měl před očima ten obraz.

Sluneční odlesky na hladině a štíhlá silueta dívčího těla. Dlouhé vlasy poletující okolo jejího obličeje. Růžové hroty rozkošných bradavek a šťavnatá prsa.

Sebastian ho pozoroval, pohupoval sklenkou brandy v ruce a koutky úst se mu stáhly do pobaveného úsměvu.

„Takže ses zastavil," poznamenal s potlačeným pobavením. „A přesto tu o tom mluvíš. Což znamená, že ti utkvěla v hlavě. Pověz mi, bratře, jsi okouzlen?"

„Neříkám, že mě nezaujala," řekl pomalu, jako by vážil každé slovo.

Sebastian si významně povzdechl, jako by přesně tohle čekal. „Nathanieli, někdy jsi až příliš rezervovaný."

Pak se ušklíbl, podíval se na Nicholase, který v tichosti sledoval rozhovor.

„Víš, bratře, občas musím i Nicholase doslova dokopat k tomu, aby si někdy se ženou užil a pomalu mu ji dostrkat až do postele. Chceš snad říct, že tebe budu muset také?"

„Já nemám potřebu být neustále ve společnosti žen, na rozdíl od tebe," pronesl jednoduše Nicholas a lehce pozvedl obočí, ale jinak jeho výraz zůstal klidný.

„A proto tě občas zachraňuji před životem v osamění."

Nathaniel se pousmál, ale Sebastian si všiml, že jeho myšlenky stále bloudí jinde – zpět k vodní hladině, zpět k dívčímu tělu. V duchu se ušklíbl – pokud Nathaniel sám neudělá krok, bude muset zasáhnout.