Rosalin tiše otevřela dveře své světnice. Přešla k posteli, posadila se na její okraj a láskyplně se zadívala na svého spícího syna. 

Pak prsty jemně přejela po jeho tváři a usmála se.  Byl tak podobný svému otci.

Malý Nathan už spal. Pravidelně oddychoval  a jeho tmavé vlasy se rozprostíraly na polštáři. Byl tak krásný, a tak nevinný.

Rosalin se opřela o postel a její pohled se ztratil ve stínech místnosti.

Nathaniel Ashbourne. Viděla ho dnes, po šesti letech a všechno se v ní znovu otevřelo. Vzpomínky na tu noc byli tak živé, jako by to bylo včera.

Tehdy to nebylo špatné. Nebyla to jen chladná noc. Nebyla taková, jak očekávala. Bylo to krásné.

Nathaniel byl něžný, i když ona si myslela, že to bude jen o jeho fyzické potřebě. Věděla, jak muži jednají se ženami, které prodávaly svá těla.

Ale on byl jiný.

Nebyl hrubý. Nebyl bezcitný. Každý druhý by si vzal její tělo bez řečí a výčitek. A i když byla zcela nezkušená, poznala, že on ji vnímal jinak.

Nathaniel nebyl mužem, který si bere bez ptaní.

Nebyl mužem, který v ní viděl jen tělo.

Ona si tehdy myslela, že zavře oči a přestane vnímat realitu, že to bude jen okamžik, který se rozplyne jako kouř nad vojenským táborem, ale on ji překvapil.

Bylo to jiné. Bylo to něžné. Bylo to něco, co si pamatovala i po šesti letech.

Ještě jednou pohladila spící obličej svého syna a povzdechla si.

Bylo to její matka, kdo ji přesvědčil, aby našli Nathanova otce. Ona dlouho odmítala – nechtěla se vracet k minulosti, nechtěla hledat muže, který o ní ani nevěděl.

Ale matka byla neústupná. Tvrdila, že Nathan má právo znát svého otce.

A tak před rokem přišli sem, na Ashbourne Hall. Jenže Nathaniel zde ještě nebyl. Ještě stále se nevrátil z války, a ona nedokázala najít odvahu říct pravdu lordu Henrymu.

A jak by taky mohla? Jak by mohla přijít a říct mu, že jeho syn má dítě s ženou, která kdysi neměla jinou možnost než prodat své tělo?

Nechala se tedy zaměstnat jako děvečka a matka mezitím hlídala Nathana. Ale pak znovu onemocněla, a před půl rokem zemřela.

Rosalin přehodila přikrývku přes drobné tělíčko svého synka. Byl tak neposedný, že ani když spal, nedokázal být v klidu. Jeho drobné prsty svíraly okraj deky, a nožky se občas pohnuly, jako by i ve snech běhal po panství.

Nathan byl divoký jako vítr.

Nikdy nevydržel na jednom místě, nikdy nečekal na povolení, než něco udělal.

Všude běhal. Všude strkal nos.

A přesto ho všichni měli rádi – nikdo mu nikdy neřekl, že je přítěž, nikdo se na něj nikdy nezlobil, když vběhl do kuchyně bez dovolení nebo když se objevil v domě, kam nesměl vstoupit.

Byl dítětem, které si každý oblíbil.

Ale nikdo nevěděl, kdo je jeho otec. Nikdo nevěděl pravdu.

Rosalin se pousmála, když si vzpomněla, jak ho dnes ráno hledala po celém panství. Zmizel. Zase.

Nakonec ho našla v koňských stájích, kde se snažil přesvědčit mladého koně, aby se nechal pohladit.

„Nathane, kolikrát ti mám říkat, že nemůžeš běhat po panství, kam se ti zachce?" napomenula ho, ale v jejím hlase nebyla žádná skutečná přísnost.

Nathan se na ni podíval svýma jasně modrýma očima, které byly tak podobné Nathanielovým.

„Ale mami, on mě má rád!" prohlásil s dětskou jistotou.

Jen si povzdechla. Jak by mohla být na něj přísná, když byl tak plný života?

Teď spal, ale zítra ho bude zase všude plno, a zase bude strkat nos tam, kam nemá. A ona ho bude hledat, jako každý den.

Ale teď byl Nathaniel zpátky.

A ona nevěděla, co udělá dál.