Světlo svící jemně tančilo na stěnách jídelny, zatímco stříbro cinkalo o porcelán.

Lady Margaret se spokojeně usmívala a její pohled přejížděl po dětech, které seděly u dlouhého stolu. Po tolika letech byla její rodina zase po hromadě.

Sebastian naklonil pohár a pobaveně se zadíval na Nathaniela, který klidně krájel maso na svém talíři.

„Tak tedy, bratře, jaké to je být zpátky v civilizaci?" ušklíbl se. „Doufám, že sis nezvykl na vojenské příděly. Tady máme jídlo, které se nemusí krájet bajonetem."

„Ještě jsem si nezvykl na hluk, který způsobuješ." Odvětil klidně, zatímco se dál  věnoval svému talíři.

Nicholas lehce pozvedl obočí, ale jinak zůstával soustředěný na svůj talíř.

„Sebastian má pravdu," prohodila Eleanor obdivně. „Jsme rádi, že jsi doma. Válka byla dlouhá."

„A teď už tu zůstaneš, že ano? Žádné odjezdy, žádné boje, žádné další války?" Vydechla Juliet netrpělivě a její oči se rozzářily jako dvě lucerny.

„Neplánuji znovu odejít." pokrčil Nathaniel rameny, a lady Margaret si s úlevou oddychla.

„A co bys řekl bratře na to..." zamrkal po chvíli Sebastian spiklenecky, „Kdybych tě vzal s sebou do společnosti a představil ti několik žen na pobavení?"

„Každý není jako ty," zašklebil se na něj Nicholas. Povytáhl obočí, pečlivě odložil příbor a s chladnou logikou pokračoval, „Ne každý muž přemýšlí jen pánským přirozením, a..., řekněme..., nižšími instinkty, jako ty, Sebastiáne."

„A ne každý muž, drahý bratře," rozesmál se Sebastián na celé kolo a jeho pobavený úšklebek se rozšířil, „Má místo srdce počítadlo a místo mozku tabulky s čísly."

„Musím přiznat, že i mně by se líbilo, kdyby ses občas věnoval něčemu jinému než vědeckým výpočtům, drahý." Dodala s úsměvem lady Margaret.

„To, že ty necháváš svůj penis řídit každou tvou myšlenku, neznamená, že to musí být životní norma pro nás ostatní." Přešel zcela klidně matčinu poznámku a povytáhl obočím na Sebastiana, který se na něj šklebil s tím svým bezstarostným výrazem.

„Ach Nicholasi, jednoho dne potkáš ženu, která tě donutí přestat počítat ty své tabulky a začneš počítat její úsměvy." Plácl ho bratrsky po ramenu.

A zatímco se bratři dobírali jeden druhého, Nathaniel jen klidně dopil víno, a naprosto mimoděk pronesl:

„Rozhodl jsem se, že se ožením."

Sebastian přestal žertovat, Nicholas zvedl pohled od svého talíře, Eleanor ztuhla a Juliet vykulila oči.

Lady Margaret se pousmála, jako by na tuto chvíli čekala.

„Opravdu?" Sebastian se pobaveně naklonil blíž. „To bych nečekal. Padla ti nějaká do oka?"

„Nechci ztrácet čas," odpověděl Nathaniel stroze. „Potřebuji dědice."

„Ale přece si nevezmeš jen tak někoho, Nathanieli! Nechceš... lásku?" Zalapala Juliet po dechu.

„Milá Juliet, náš drahý bratr přemýšlí prakticky. Dědic je důležitější než zamilovaná báchorka. Anebo...?" Zamrkal a otočil se na bratra, „Je v tom něco jiného? Nemusíš se kvůli tělesné potřebě hned ženit. Znám tolik žen, které by..."

„Ubezpečuji tě, bratře," skočil mu klidně do řeči, „Že jsem v tomto ohledu nestrádal. Vždy se našla spousta žen, která vlezla vojákovi sama a dobrovolně až do postele."

„A obzvláště důstojníkovi, že?" rozchechtal se Sebastian na celé kolo, „Jsem rád,  že mi tedy v tomto směru zůstane na krku jen Nicholas."

„To znamená, že jsi už někoho vybral?" Vložila se do rozhovoru Eleanor a přejela pohledem po bratrech.

„Ještě ne, drahá sestřičko, ale..."

„O jedné bych věděla." Položila lady Margaret vidličku na talíř, „Lady Genevieve Montrose," řekla klidně.

Konverzace u stolu ztichla.

Nicholas lehce naklonil hlavu, Eleanor sevřela rty, Sebastian pozvedl obočí a Juliet ztuhla.

„Genevieve Montrose?" zamračila se Eleanor, „Je krásná. Je společensky přijatelná. Ale..."

„Ale?" Povytáhl Nathaniel obočí.

„Je chladná," řekla Eleanor bez obalu.

„Pragmatická," opravila ji matka. „A to je přesně to, co potřebuješ."

Nathaniel se opřel o židli, prsty lehce sevřely okraj sklenice, než ji postavil zpět na stůl.

„Lásku nehledám. Na takové iluze nevěřím," pronesl klidně, bez jediného zaváhání. „Potřebuji ženu, která mi dá dědice. Nic víc."

Juliet vyděšeně zamrkala, jako by jí ta slova bodla do srdce.

„Ale..." začala tiše, ale než mohla pokračovat, Sebastian se pobaveně opřel do židle a s úšklebkem se otočil k matce.

„Tak vidíš, matko, žádná romantika. Nathaniel chce manželku, ne múzu pro milostné básně."

„Výborně," přikývla Lady Margaret s klidem a spokojeně prohlásila, jako by si právě potvrdila něco, co už dávno věděla. „Genevieve je v tom případě dokonalá volba. Pošlu jí pozvání a dám jí vědět, že je na čase přijet na Ashbourne Hall."