Jasný a slunečný den, byl plný očekávání. Dvůr Ashbourne Hall žil nezvyklým ruchem. Čeledíni přibíhali s koňmi, děvečky nevěděly, kam dříve skočit, komorníci upravovali schodiště a lady Margaret pečlivě dohlížela z terasy.

Lady Genevieve Montrose přijížděla.

Kočár zastavil před hlavním schodištěm v oblaku prachu a štěrku. Majordomus Whitaker otevřel jeho dveře a postavil se stranou. Dveře kočáru zůstávaly otevřené, ale nikdo z něj nevystupoval.

Sekundy se protahovaly a Whitaker, přestože byl ve službě už desítky let, musel potlačit zvednuté obočí. Všichni stáli v napjatém očekávání, zatímco uvnitř kočáru bylo slyšet jemné šustění hedvábí a cinknutí boty o stupačku.

Až po dalším záměrném prodlení, které se rovnalo malému společenskému dramatu, se objevila špička jemného koženého střevíčku.

A poté vystoupila ona.

Lady Genevieve Montrose.

Byla nádherná. Každý její pohyb byl vypočítaný, ladný a studeně dokonalý. Pod cestovním pláštěm v barvě slonové kosti měla korzet s drobnou výšivkou a rukavičky, které si demonstrativně natahovala až v okamžiku, kdy došlápla na pečlivě zametený dvůr.

Ani se nepodívala na čeledíny, kteří se před ní klaněli. Její pohled přejel nádvoří jako královská facka — hodnotící, přezíravý a tichý.

„Vítejte na Ashbourne Hall, milá Genevieve." Řekla s úsměvem lady Margaret.

V té chvíli se mezi nimi mihlo cosi malého a bosého.

Drobný, černovlasý chlapec se rozběhl se přes dvůr s dřevěným koníkem v ruce. Jeho nožky klapaly o kameny a na tváři měl blažený výraz, jaký mívají jen děti, které zapomněly, že se hraje na pravidla. Narazil téměř přímo do elegantních šatů Lady Genevieve.

„Dávej pozor, ty malý drzoune!" vyhrkla ostrým tónem a její tvář se zkřivila do znechucení. Zarazila se ve chvíli, kdy si všimla, kdo ji sleduje.

Nathaniel stál několik kroků opodál, s rukama za zády a pohledem upřeným právě na ni.

Lady Genevieve ve zlomku vteřiny nasadila masku přívětivosti. Otočila se zpět k dítěti a přidřepla s výrazem svaté trpělivosti.

„Ale no tak, chlapče, copak se běhá takhle bez rozhlédnutí?" protáhla sametovým hlasem, skoro mateřským. „Jakpak se jmenuješ?"

„Promiňte," špitl chlapec a ustrašeně couvl o krok, „Jmenuji se Nathan." Její náhlá změna tónu ho mátla.

Lady Genevieve se ladně postavila, jako by právě složila poslední akt své malé improvizované scénky. Rukavicí si uhladila šaty a pomalu se otočila k Nathanielovi.

„Můj lorde," pronesla s jemným úklonem. V hlase tóny sladkosti pečlivě dávkované jako parfém. Její oči se při tom usmívaly, ale ústa zůstávala chladná.

Nathaniel ji však v tu chvíli sotva vnímal. Jeho pohled ulpěl na chlapci, který před ním stál. Malý Nathan teď nervózně třel dlaněmi boky dřevěného koníka a uhýbal pohledem, jako by se bál, že udělal něco špatně.

„Nathan, říkáš?" oslovil ho tiše.

Chlapec přikývl, neodvažoval se podívat mu přímo do očí, ale jeho držení těla se uvolnilo, jako by v něm hlas cizího muže nevzbuzoval strach... spíš zvláštní důvěru.

Nathaniel k němu poklekl. Nevěděl přesně proč. Možná zvědavost, možná nepatrné bodnutí v hrudi, možná jen cosi nepojmenovatelného, co v něm to dítě vyvolalo. Ten pohled... ta barva očí...

„Kolik ti je?" zeptal se, hlasem o odstín měkčím, než měl v úmyslu.

„Pět a půl, pane... ale brzy šest," opravil se chlapec důležitě.

„To už jsi skoro dospělý," pousmál se Nathaniel. A pak ho to bodlo znovu. Úsměv. Něco v tom výrazu ho vyrušilo z vlastních myšlenek.

Lady Genevieve mezitím stála opodál, rty sevřené v úsměvu, který už se jí moc nehodil do tváře.

„Děti dokážou být občas skutečně... neohrabané, že?" poznamenala lehce, jako by si potřebovala získat zpět pozornost.

Nathaniel se pomalu narovnal, ale pohledem se ještě jednou vrátil k chlapci. „A kde máš maminku, Nathane?"

„V kuchyni," špitl. „Pomáhám jí tam." A pak se obrátil a rozběhl se zpět k domu, aniž by tušil, kdo se na něj právě díval.

Nathaniel zůstal stát chvíli nehnutě. Něco v něm zůstalo znepokojené. Něco, co nedokázal pojmenovat.

„Půjdeme dál, můj lorde?" přerušila ticho Genevieve s úsměvem, kterému nechyběla dávka očekávání.

„Ano," odpověděl stroze. Ale ještě naposledy se podíval směrem, kudy Nathan zmizel.

A nezbavil se pocitu, že toho chlapce už někdy viděl — nebo snad... znal.