Bylo pět hodin a pět minut ráno, když Tess zastavila před branou, která se před ní s tichým bzučením otevřela.
Vila před ní se v ranním světle rýsovala jako moderní pevnost... tmavé dřevo, sklo, beton, čisté linie a žádné zbytečnosti. Všechno působilo draze, chladně a dokonale. Až nepříjemně dokonale.

„Skvělé," zamumlala si pro sebe, „Přesně tohle jsem potřebovala. Uklízet palác nafoukanýho kapitána, který má testosteronu víc než průměrnej samec v říji."

Pak si ale vzpomněla na matčinu unavenou tvář, a bylo rozhodnuto. Slíbila to, tak to udělá.
Přeci se jí od tý doby, co se jeho avantýry objevují v médiích častěji než počasí, fakt zprotivil.

Ale aby se cítila aspoň trochu v bezpečí, oblékla se tak, aby vypadala co nejmíň jako sedmnáctiletá holka a co nejvíc jako „paní uklízečka".
Na sobě měla volné šedé tepláky, které jí dělaly rovné nohy jako dvě tyče.
Obrovský béžový svetr, který by schoval i menší televizi.
Vlasy si stáhla do nevzhledného drdolu, který držel jen díky třem sponkám a zázraku, a nasadila si velké brýle s černými obroučkami... ne dioptrické, jen staré, které našla v šuplíku.
Vypadala v nich o pět let starší a o deset procent zoufaleji.

„Perfektní," povzdechla si. „Jestli mě takhle uvidí, určitě mě nebude chtít balit."

Zvedla ruku ke zvonku, ale dveře se otevřely dřív, než se dotkla tlačítka.

≈≈≈

Jared Maddox nenáviděl rána.
Nenáviděl vstávání ve čtyři, nenáviděl studenou sprchu, nenáviděl proteinové kaše, které chutnaly jako mokrý karton.
A hlavně nenáviděl, když mu někdo narušil rutinu.

A dneska mu ji narušila uklízečka. Nebo spíš... holka, která rozhodně nevypadala jako uklízečka.

Když otevřel dveře, čekal paní kolem padesátky, tichou, nenápadnou, s taškou plnou čisticích prostředků.
Místo toho tam stála... dívka v obřím svetru, který by mohl být stanem. V teplácích, které by mohl nosit její děda. S drdolem, který vypadal, jako by ho dělala poslepu, a s brýlemi, které by si nevzala ani knihovnice z roku 1985.

„Ty jsi... Haleová?" zavrčel, a v tu chvíli se z obývacího pokoje vyřítila fena... dvouletá labradorka s lesklou černou srstí a očima, které vypadaly, jako by rozuměly úplně všemu.

Nala byla jeho miláček. Jeho tichý společník.
Vlastně... jeho zpovědník.
Jediná bytost ženského pohlaví, která po něm nic nechtěla, nic si nenárokovala a nikdy mu nenadbíhala.
Poslouchala ho, když mluvil, nekomentovala, neptala se, neodsuzovala.
A jemu to vyhovovalo víc, než by kdy přiznal.

Jenže tentokrát Nala nešla k němu. Jakmile uviděla Tess, rozběhla se k ní takovou rychlostí, že Jared nestihl ani otevřít pusu.

„Nalo, ne..."

Pozdě. Fena do Tess narazila jako chlupatá střela, až to s ní seklo o podlahu.
Tess vyjekla překvapením, protože v další vteřině už měla obličej plný teplého jazyka a vrtícího se ocasu.

„Ahoj... ahoj! Počkej! Já..." Tess se smála a snažila se odtlačit labradorku, která ji olizovala, jako by se znaly roky.

Jared protočil oči.
Samozřejmě že Nala miluje tu holku, která vypadá jako chodící pytel na brambory.

„Nalo, dolů," zavrčel.

Fena ho ignorovala. Úplně. Jako vždycky, když se jí někdo líbil.

Tess se konečně posadila.
Vlasy měla rozcuchané, brýle nakřivo a svetr ještě větší než předtím.

Jared si odkašlal.
„Ona... občas vítá lidi trochu nadšeněji."

„Trochu?"

Nala jí olízla bradu.

„Dobře," připustil „Hodně." Přeměřil si ji pohledem, který by se dal použít místo rentgenu.

„Přišla jsi pozdě," oznámil jí tónem, jako by právě vyřkl rozsudek.

„O pět minut." Zamračila se na něho.

„Pět minut je pět minut," odsekl. „Dochvilnost je základ."

„Je pět nula pět," připomněla mu. „To je pořád noc."

„Pro mě je to půl dne," zavrčel.

„To je tvůj problém, ne můj." Protočila Tess oči.

Jared otevřel pusu, aby jí něco řekl, ale Nala v tu chvíli strčila Tess čumák pod ruku a on jen vypustil přebytečný vzduch z plic.
Skvělé. Jeho vlastní pes se proti němu spiknul.

„Dobře," procedil mezi zuby. „Pravidla."

Sáhl na komodu, vzal kovový přívěsek s klíči a podal jí ho.
„Budeš chodit mezi třetí a pátou odpoledne," pokračoval. „V té době jsem na tréninku. Nechci, aby tu někdo coural, když jsem doma. A nechci, aby se mi tu něco přerovnalo jinak, než jsem zvyklý."

Tess si založila ruce na hrudi.
„Takže mám uklízet... a být neviditelná?"

„Přesně." Hodil na ni ten svůj ledový pohled, „Kuchyň, obývák, chodba, koupelna dole i nahoře, a jednou týdně posilovna v přízemí a zázemí u bazénu. Ložnici necháš být."

„Neboj," utrousila. „Tvoje ponožky mě fakt nezajímají."

„A ještě něco," dodal. „Nala chodí ven kolem čtvrté. Když budeš mít čas, můžeš ji vzít. Jestli nechceš, řekni."

Nala v tu chvíli položila Tess tlapu na botu, jako by říkala: Řekni ano. Hned.

„Vezmu ji," řekla tiše, i když toho vzápětí litovala.

„Dobře." Přikývl Jared, ale v jeho očích se na okamžik mihlo něco, co Tess nedokázala přečíst.
Úleva?
Nebo spíš... překvapení, že mu někdo vyšel vstříc?