V šatně HC Ice Kings panovala ospalá atmosféra. Bylo půl šesté ráno a hráči se právě připravovali na každodenní ranní tréning.
Venku byla ještě tma a jen občasné cinknutí bruslí, nebo tiché zívnutí někoho z kluků narušilo ticho v místnosti.

Většina kluků ještě ani pořádně neviděla na oči. Někdo si dopíjel kafe, někdo si teprve zavazoval brusle, jiný seděl s hlavou opřenou o skříňku a snažil se nezvracet z brzkého vstávání.

Náhle se rozletěly dveře, do místnosti vpadl trenér Raymond Steel a jeho výraz nevěstil nic dobrého.

Všem bylo hned jasné, že je zle. A téměř všichni samozřejmě věděli proč...
Oslava vítězství zápasu nad Riverton Wolves se jako obvykle trochu vymkla jejich kontrole.

„Všichni do posilovny," oznámil trenér naštvaně. „Kondičák." Přejel pohledem celé mužstvo a jeho pohled pak stanul na čtyřech hráčích, kteří byli pravidelným soustem bulváru.
Obzvláště pak jejich kapitán a zároveň největší talent jakého kdy klub měl...Jared Maddox.

V šatně to zamrzlo a ozvalo se několik zoufalých povzdechů.

„Já to říkal," zamumlal Robin Carter a zvedl se z lavice.

„Já ještě ani nevidím na oči," stěžoval si Noah Bennett.

„To je jedno," utrousil Liam Conor. „Přinutí nás běhat po slepu."

Jared mlčel.
Byl podrážděný už od rána a Steelův tón mu náladu rozhodně nezlepšil.

Kluci se zvedli a vydali se chodbou směrem k posilovně.
Byla to velká místnost s gumovou podlahou, činkami, medicinbaly, švihadly a běžeckými pásy.
V rohu stály žebřiny a několik překážek na sprinty.

Steel už tam čekal.

„Takže," začal, když se všichni seřadili. „Včera večer se v bulváru objevila další perla. A hádejte, kdo tam zase figuruje." Pohled mu sklouzl na čtyři hráče vpředu...
Jared Maddox...
Robin Carter...
Noah Bennett...
Liam Connor...

„To nebylo zase," bránil se Robin. „To bylo... jen..."

„Mlč, Cartere," přerušil ho Steel. „Dneska si dáme malou připomínku toho, že jste profesionálové. A že reprezentujete klub."

Pískl na píšťalku.

„Začínáme sprinty. Dvacetkrát tam a zpátky!"

Kluci se rozběhli.
Gumová podlaha duněla pod jejich nohama.

„Rychleji!" křikl Steel. „Takhle neběhá ani moje babička!"

Po sprintu následoval kruháč: medicinbal nad hlavu, kliky, výskoky, švihadlo, plank a dřepy s výskokem.

Pot jim stékal po zádech, trička se lepila na tělo a dech je pálil v plicích.

„Jestli tohle přežiju," funěl Noah, „tak už přežiju všechno."

„Nepřežiješ," odpověděl Liam bez emocí.

Robin se zasmál, i když sotva popadal dech.
„Drž hubu a skákej."

Jen Jared mlčel. Dělal, co měl...jako vždycky.

Steel chodil mezi nimi s rukama za zády a výrazem tvrdým jako beton.

„Maddoxi," zavolal na něj. „Jako kapitán bys měl jít příkladem. Tohle je pomalé."

Jared zatnul zuby a přidal.

Po půlhodině pekla Steel konečně pískl.

„Dobře. Teď se převlékněte. Za deset minut jste na ledě."

Kluci se sesunuli na zem jako mrtvoly.

„Já... nemůžu... chodit," vydechl Robin.

„To je jedno," řekl Jared a zvedl se. „On nás tam odtáhne."

≈≈≈

Ledová plocha byla jako vždy dokonale upravená, ale kluci na ni vstupovali s nohama těžkýma jako beton. Kondičák je rozbil...přesto se nikdo neodvážil zpomalit.

Steel stál u mantinelu s rukama založenýma na hrudi, a sledoval je s výrazem, který říkal, že dnešní trénink bude ještě horší než ten v posilovně.

„Rozjezd!" křikl.

Hráči se rozjeli po kruzích.
Ostré oblouky, rychlé změny směru, žádné kecy.
Ospalost byla pryč... teď už šlo jen o přežití.

„Maddoxi, hlava vzhůru!" okřikl ho Steel.
Jared přidal. Jako vždycky.

Po dvaceti minutách sprintů, přihrávek a střelby už většina týmu sotva lapala po dechu. Steel ale vypadal, jako by se teprve rozehříval.

„Dobře," zavolal nakonec. „Konec. Jděte se převléct."

Kluci se odsunuli z ledu jako přejetí.
Nohy se jim třásly, trička měli mokrá a nikdo neměl sílu ani na vtípky.

Jared šel poslední. Vždycky šel poslední.

≈≈≈

Jared si stáhl rukavice, otřel si čelo a zamířil ke dveřím šatny.

Na chodbě před šatnou, opřený o zeď, v dokonale padnoucím tmavém obleku, s telefonem v ruce a výrazem, který říkal, že už čeká dlouho... a že to není dobré znamení, stál jeho agent Victor Reeves.

„Neříkej, že jsi kvůli tomu článku přijel až sem." Zamračil se Jared.

„Jarede... kvůli tomu článku jsem byl vzhůru dřív než ty. A to už je co říct."

„Přeháníš."

„Nepřeháním," odpověděl Victor klidně, ale ostře. „Sponzoři volali ještě před pátou. A Steel mi poslal tři zprávy, že se mnou chce mluvit."

„Skvělý. Takže co se zase děje?" Protočil Jared oči, „To si hraješ na mýho trenéra?!"

„Ne. Máš jednoho trenéra... a jednoho člověka, který se snaží udržet tvoji kariéru nad vodou."

„To byl jeden večer."

„Jeden večer, který vidělo půl internetu," odsekl Victor. „Co ten rozmlácený stůl?! A ty dvě slečny, co sis táhl domů?"

Victor si upravil sako, jako by se chystal na tiskovou konferenci, ne na rozhovor s polomrtvým hokejistou po kondičáku.

„A ty dvě slečny, co sis táhl domů?" zopakoval ostře. „To jako vážně, Jarede? Víš, kolik lidí tě v tom baru poznává? Víš, kolik mobilů tam míří tvým směrem?"

Jared sevřel čelist. „Byl to jeden večer. Po výhře."

„Jeden večer, který se ti může sakra prodražit," odsekl Victor. „A ten rozmlácený stůl? To jako co? Nový koníček? Ničit nábytek v barech?"

„To bylo úplně jinak..." zavrčel Jared.
Neměl právě teď náladu vysvětlovat svému agentovi, že on v tom byl úplně nevinně. A pak...nikdy nepotopil spoluhráče. On byl kapitán a jako takový, byl za všechny zodpovědný.

„To je mi úplně jedno," řekl Victor a přistoupil blíž. „Vypadá to, jako bys tam ten stůl přerazil ty. A média to tak i podají. A víš proč? Protože jsi Jared Maddox. Kapitán Ice Kings. Největší talent, jakého tenhle klub měl. A taky největší magnet na průšvihy."

Jared si přejel rukou po obličeji. Byl unavený. Z tréninku. Z rána. Z Victora.

„Tak co chceš?" procedil.

„Chci, abys přestal dělat ze mě hasiče, který každý týden běhá s kýblem po internetu. A chci, abychom si to probrali pořádně. Ne tady na chodbě, kde může kdokoli projít."

Jared protočil oči. „Tak kde?"

„U tebe doma," řekl Victor bez zaváhání. „Dneska. Po tréninku. Takže dneska v šest. A přijdu i kdybych měl prolézt oknem."

„Fajn." Odfrkl si Jared znechuceně.

Victor přikývl, otočil se na podpatku a odcházel chodbou pryč. Jared chvíli stál na místě, než se nadechl a zamířil do šatny.

Jakmile otevřel dveře, ozvalo se několik hlasitých písknutí a ironických potlesků.

„No nazdar, kapitáne!" zavolal Noah. „To byl kdo? Tvůj právník?"

„Ne, jeho chůva," uchechtl se Robin. „Přišel mu zkontrolovat, jestli si čistí zuby a chodí včas spát."

„Vypadal naštvaně. Co jsi provedl tentokrát?"

Jared hodil tašku do kouta. „Držte hubu." Sedl si na lavičku, předklonil se a opřel lokty o kolena.
Nohy ho pálily, hlava mu třeštila a před sebou měl další problém... Victora.

Robin si sedl vedle něj a lehce do něj šťouchl ramenem.

„Hele... přežiješ to," řekl s úsměvem. „Jako vždycky. Jsem v tom s tebou, kamaráde. Já jen mám štěstí, že můj agent není taková stíhačka."