Klíč zarachotil v zámku přesně v okamžiku, kdy Tess sbíhala schody.
Dveře se otevřely a Jared vešel dovnitř s jedinou myšlenkou…
Sprcha. Jídlo. Ticho. A nikdo mi nesmí stát v cestě.

Byl celý zpocený, vlasy měl ještě mokré od sprchy na stadionu a tričko přilepené k tělu.
 Vypadal, jako by právě přežil tři kondičáky za sebou.

Byl vyřízený.
Steel je dneska rozbil tak, že měl pocit, že mu nohy upadnou ještě dřív, než dojde do kuchyně. A hlava mu třeštila z Victora, který mu psal už od rána.

A pak ji uviděl.

Uprostřed jeho chodby stála holka s hadrem v ruce. Holka, která vypadala, jako by ji nic na světě nedokázalo rozhodit, ani on.

Změřil si ji pohledem od hlavy až k patě…

Tvář měla rudou od spěchu a vlasy rozcuchané tak, že vypadala, jako by ji někdo právě vyhodil z pračky.

Chvíli zapochyboval o tom, zda je to stejná osoba, která tu byla ráno.

Její dlouhé zrzavé vlasy trčely na všechny strany. Brýle byli pryč, a její velké zelené oči se na něj dívaly tak, jako kdyby ten problém byl on, a ne ona.

Na sobě měla černé legíny, staré ošuntělé kecky a tričko s nápisem: Trochu praštěná. Limitovaná edice.

Jared měl chuť se zasmát. Nebo praštit hlavou do zdi. Nebo obojí.

V očích měla něco… živého…vzdorovitého...něco, co ho v tu chvíli spíš iritovalo než cokoliv jiného.

Tvářila se jako někdo, kdo se směje pravidlům…
…jako problém, který se tváří, že problémem není.

Ale hlavně: vypadala, jako by se vůbec nebála.
Jako kdyby snad ani nevěděla, kdo je.
A to ho překvapilo víc, než by si byl ochotný přiznat.

Skvělé. Přesně tohle jsem potřeboval. Holku, která se tváří, že je všechno v pohodě, zatímco já sotva stojím na nohou.

Většina holek, které potkával, měla tři režimy:
…omdlít…
…křičet…
…strkat mu do ruky telefon se slovy „selfie, prosím“.

A pak ty další…
…Ty, co mu psaly, volaly, čekaly před stadionem, posílaly fotky, které by radši nikdy neviděl.
…Ty, co se smály všemu, co řekl, i když to nebylo vtipné.
…Ty, co padaly k nohám jen proto, že měl na dresu kapitánské C.

Unavovalo ho to. Vyčerpávalo a vlastně se mu to i protivilo.
A Victor mu pořád připomínal, že musí držet image…Usmívat se. Být milý. Být „přístupný“. Být „oblíbený“.

Jenže on už dávno nebyl kluk, který si to užívá.

A pak tu stála ona…holka, která se na něj dívala, jako by byl… normální člověk.
Ne hvězda. Ne kapitán, nebo plakát na zdi.

A ten její „relativní nezájem“ byl… nečekaně příjemný a osvěžující.
Až moc.

Tess na něj chvíli zamračeně zírala a v duchu si nadávala kam to zase vlezla.

No super. Medvěd po zimním spánku. A já uprostřed jeho chodby s hadrem. Paráda.

S předstíraným nezájmem na tváři si ho dokonale prohlédla.
Byl vysoký. Moc vysoký. Až nespravedlivě moc.
A vypadal… no… přesně tak, jak vypadají chlapi, kteří tráví půl života v posilovně. Měl široká ramena a vypracované svaly kam její oko dohlédlo.
Oči měl blankytně modré a tmavé vlasy, které mu neposlušně poletovaly okolo obličeje.

Ale ona se nehodlala tvářit, že omdlí, to by jí dvojčata nikdy neodpustila.

Takže když na ni zavrčel:

„Co tady ještě děláš?“

odpověděla stejným tónem:

„No… asi uklízím?“

A Jared překvapeně zamrkal, jako by čekal, že se rozbrečí, uteče, nebo se mu vrhne k nohám.

„Měla jsi být pryč v pět,“ řekl tvrdě.

„Já vím,“ přiznala Tess. „Ale ten dům je… fakt velkej. A jsem tu poprvé.“

Jared si ji změřil pohledem, který by dokázal zmrazit i sopku.

„Říkal jsem ti, že nechci nikoho doma, když přijdu.“

„Jo, to jsi říkal,“ pokrčila rameny. „A já jsem se fakt snažila. Jenže… no… tvůj barák má asi tak milion místností.“

Jared sevřel čelist. Byl unavený, naštvaný…a ona byla poslední věc, kterou chtěl řešit.

„To není můj problém,“ odsekl.

Tess si v duchu povzdechla a na jazyk ji vyskočilo hned několik peprných odpovědí. Ale přeci jen…nemohla dopustit, aby její matku vyhodili z práce.

„Dobře. Tak já mizím. A neboj…zítra přijdu včas,“ hodila na něj znechucený pohled, „Ani já zrovna nemám chuť se s tebou potkat.“