Morvati udělali vše co jejich pán žádal. Dřevěnou káď naplnili horkou vodou a pak urychleně zmizeli kdesi v útrobách hradu.

„Přistup,“ pronesl tiše Azael a zadíval se na dívku, která klečela pod jeho trůnem.

Elara sebou trhla a postavila se. Jeho hlas byl hluboký, temný… a přesto v něm bylo něco, co ji donutilo poslechnout dřív, než stihla přemýšlet.

„Vykoupej se,“ řekl a ukázal na káď za jejími zády.

„Tady?“ Vydechla. Úplně cítila, jak se jí horko nahrnulo do tváří. Představa, že by se snad před ním měla vysvléci se jí vůbec nelíbila.

A bylo to zvláštní…vlastně by se ho spíše měla bát…ale strach bylo to poslední, co v tuto chvíli cítila.  Styděla se před ním.  Však přesto jak vypadal…zdál se jí krásný.

Jeho tvář měla ostré, mužné rysy. Lícní kosti vysoké a pevné, jako vytesané do kamene. Čelist silnou s napjatou linií, která se ani nepohnula, když mluvil. Nos rovný, dokonale symetrický. A rty… pevné, sevřené, jako by každé slovo, které z nich vyšlo, muselo projít ohněm.

Ale nejvýraznější byly jeho oči. Temné a hluboké, rudě žhnoucí v jejich středu. Oči, které nepůsobily lidsky. Oči, které se dívaly skrz ni, ne na ni.

Byl krásný. Nebezpečně krásný. Jako socha, vytesaná z mramoru.

„Ano, tady.“ Řekl klidně, ale jeho pohled potemněl, „Jsi špinavá. Od krve a hlíny…tedy se vykoupeš!“

„Ale já… nechci…“ začala, ale nedořekla.

Azael se zvedl a oheň kolem něj vyšlehl až ke stropu. Temnota se rozlila po podlaze jako inkoust a vzduch se zachvěl.

„Neptal jsem se, co chceš,“ řekl tiše. „Řekl jsem, co uděláš.“

Elara zadržela dech a sklopila hlavu. Jeho přítomnost na ni působila tak, že se jí znovu rozbušilo srdce jako o závod. Ale nebylo to strachy…

Nakonec ale poslušně zvedla ruce k zapínání svých šat a pomalu je rozvázala. Ruce se jí třásli, když zatáhla za tkanici, ale pochopila, že nemá na výběr.

Azael se znovu usadil do svého trůnu a opřel hlavu o opěradlo. Díval se na ni, jak se pomalu svléká, a poslouchal její srdce.
Vlk v něm se třásl touhou po spojení. Když ze sebe konečně shodila ten špinavý hadr a spatřil ji nahou, vlk zavyl touhou.

„Vezmi si, co je tvoje. Je čas páření a ona ti patří.“ Žadonil vlk něm.

Upír v něm byl ještě zoufalejší. Cítil bublat krev v jejích žilách a toužil se z ní napít.

„Nakrm se z ní. Chceš se z ní krmit, cítím to.“ Žadonil se upír.

A démon…ten ji chtěl vlastnit. Ovládat a mít ji jen pro sebe.

„Proč s ní jednáš tak, jako kdyby byla tobě rovna? Ona ti patří. Její tělo…i její duše.“ Dožadoval se démon.

A jeho lidská stránka…ta, která byla zatím nejslabší, se pomalu probouzela. Uvědomovala si své tělo. Svůj chtíč, a když před ním stanula nahá…  jeho lidská část poprvé ucítila vlastní dech… těžký, neznámý a zneklidňující.

Ta lidská část v něm se poprvé nadechla, jako by teprve teď pochopila, že i on může něco cítit.