Když se Varath zastavil před trůnem svého otce, Voltazar zasyčel, jako kdyby ucítil napětí mezi jeho pánem a bohem, kterého ze všech bohů nejvíce nesnášel.
Jeho rudé oči pak sklouzly na bohy na balkonech, kteří s úctou odvraceli svou tvář.

Varath samozřejmě napětí, které cítil jeho drak pocítil též.
A jedno věděl jistě, pakliže ho Voltazar varuje, něco není v pořádku. On se nikdy nemýlil.

Jeho otec seděl nehybně, jen jeho oči... ty se leskly temným hněvem, který nikdy nedokázal skrýt. Ne před ním.

„Přišel jsem," řekl Varath hlasem, před kterým se každý z bohů s úctou odvrátil.

Na balkonech to zašumělo. Bohové se naklonili dopředu, polobožští válečníci zadrželi dech a démoni v nejnižších řadách se přikrčili.

Asmodeus se pomalu zvedl a jeho bílý plášť se rozzářil, jako by se snažil přehlušit temnotu, která se valila z Varatha.

„Zpozdil ses," pronesl chladně.

„Aelinhall stojí... nic se nestalo." Odpověděl Varath a pousmál se úsměvem boha, který ví, že jeho moc je větší než otcova.

Asmodeus sevřel ruku v pěst, ve snaze nedat na sobě znát svou zlost. Valiandra vedle něj tiše sledovala svého syna, ale v jejích očích nebyl strach, ale něco, co Asmodeus nenáviděl ještě víc než Varathovu sílu... pýcha a úcta.

„Dnes," pokračoval Asmodeus, „se rozhoduje o budoucnosti jednoho ze světů. A ty se objevíš, až když se ti zachce."

„Já přicházím," řekl Varath a jeho pohled potemněl, „když je čas. Ne když si to přeješ ty."

Šum na balkónech se změnil v tiché zalapání po dechu. Bohové se dívali jeden na druhého.
Nikdo z nich by si nedovolil mluvit s Asmodeem takhle. Nikdo... kromě Varatha.

„Varathe," procedil Asmodeus tiše skrz zuby, „dnes nebudeš stát nade mnou."

Varath se narovnal a temnota, která se kolem jeho těla plazila jako černý závoj, se zhoupla, jako by se chystala světlo pohltit.

„Já nestojím nad tebou. Já stojím mimo tebe." Řekl klidně, tónem, který Asmodeus nenáviděl.

Tónem, který mu říkal, že existuje bůh, který svou mocí daleko převyšuje jeho...Nejvyššího boha Aelinhallu.

Asmodeus je ještě více zachmuřil. Nesnášel, když mu někdo odporoval. A obzvláště nesnášel, že to byl právě on...Varath. Jeho syn...ač právě o tom už dlouho pochyboval.

Už hodně dlouho si byl jist, že Varath není z jeho krve, ale nemohl Valiandru z ničeho obvinit, protože nebyl nikdo, kdo by se odvážil bohyni plodnosti a světla zradit. A to ho štvalo ještě víc.

Náhle Voltazar spokojeně zabručel, protože ucítil jemu známou vůni. Vůni Bohyně lásky...Ariadny.

„Varathe!" vykřikla Ariadna a vzápětí se mu vrhla kolem krku. A Varath ji nechal, i když se jeho temnota kolem ní stáhla jako stín... ale nikdy se ho nebála.
Voltazar spokojeně zavrněl, jako by ho její přítomnost uklidňovala.

„Bratříčku," šeptala, „konečně jsi tady. A ty," pohladila Voltazara po čenichu, „ty jsi pořád stejně nádherný."

Voltazar se k ní sklonil, dovolil jí dotek... což nedovolil nikomu kromě Varatha.

Asmodeus zatnul čelist vzteky. Nenáviděl, když Ariadna dávala najevo, že Varatha miluje víc než jeho.

A pak se ozval hluboký, klidný hlas, který dokázal utišit i božské bouře.

„Varathe."
Raugnir, bůh času a osudu, sestoupil z balkonu a Voltazar k němu jen krátce přikývl... respektoval ho.

Raugnir položil Varathovi ruku na rameno. „Viděl jsem, že přijdeš. Osud tě sem přivedl přesně v ten okamžik, kdy měl."

A hned za ním se objevil Tyrvann, bůh moudrosti a pravdy. Jeho kroky byly tiché, a jeho oči se leskly jasným světlem, které dokázalo odhalit každou lež.

„Bratře," pronesl Tyrvann, „tvá přítomnost je dnes důležitější než kdy jindy."

Voltazar souhlasně zasyčel. Tyrvann byl jeden z mála bohů, kterým drak důvěřoval.

„Něco tu nehraje. A ty to cítíš stejně jako já." Zašeptal Tyrvann směrem k Varathovi, a Raugnir zamyšleně přikývl.

A Asmodeus se díval na své děti, jak se shromažďují kolem Varatha a kloní se k němu osud, moudrost, světlo, čas, pravda i láska.

A jeho hněv se změnil v něco horšího...v nenávist.

A pak se jeho tvář na okamžik změnila... jen nepatrně, ale Varath to viděl.
Na tváři se mu objevila úleva a naděje. Myšlenka, že alespoň někteří z jeho dětí stojí při něm.

Thaldrun, bůh moře. Jorvak, bůh zimy a ledu. A nakonec Hravena, bohyně vášně a chtíče. Tito tři byli ti z dětí, které miloval, protože stály na jeho straně.

Thaldrun, Jorvak, i Hravena sestoupili z balkónů pomalu, jako by si užívali každý krok, který je přibližoval k jejich nenáviděnému bratrovi.

Všichni tři se tvářili sebejistě, ale Voltazarovo vrčení, je donutilo na okamžik ztuhnout.
Varath se na ně díval klidně... až příliš klidně, a to všechny tři iritovalo ještě víc, protože i oni věděli...ač by to nikdy nepřiznali...že Varath je daleko silnější, než oni.

Thaldrun se ušklíbl. „Možná by ses měl naučit respektu, bratře. Nejsi jediný, kdo má moc."

Jorvak přikývl. „Temnota není síla. Je to jen stín, který se bojí světla."

„A možná by ses měl naučit přijít včas. Silní přicházejí první." Usmála se jedovatě Hravena.

Voltazar zasyčel tak prudce, že se mramor pod jeho drápy rozpraskal.
Varath zvedl ruku... ne aby ho uklidnil, ale aby ho zastavil...a drak okamžitě ztichl.

A Varath se pomalu... velmi pomalu, podíval na všechny tři. A pak klidným hlasem, který ovšem svou hloubkou a sílou děsil všechny tři, řekl:

„Vy tři," pronesl, „mluvíte o síle... ale ani jeden z vás ji nikdy nepoznal."
Šum na balkonech ztichl.
„Síla není v tom, kdo přijde první." Jeho pohled se stočil k Hraveně a ta ztuhla, „Síla není v tom, kdo křičí nejhlasitěji." Podíval se na Jorvaka,
„A už vůbec není v tom, kdo se schovává za otcovu vůli." Otočil se na Thaldruna, kterému zmrzl úsměv na tváři.

Pán podsvětí se narovnal a temnota kolem něj se zavlnila a pak se zvedla jako živý stín.

„Síla...je v tom... že se jí ostatní bojí dotknout," řekl, „A vy tři... jste se mě ještě nikdy nedotkli."

V aréně se rozhostilo ticho. Smrtící, ticho, které Asmodea ještě více ponížilo.

Všichni bohové na balkonech totiž pochopili, že Varath právě řekl pravdu, kterou se nikdo neodvážil vyslovit.