Lysara seděla v hlubokém, temně rudém křesle, jehož opěradlo bylo vyřezané do tvaru dračích křídel.
Její dlouhé, černé vlasy se jí sypaly přes ramena a oči jí žhnuly jedovatou zlatí. Zuřila. Zuřila tak, že se jí kolem prstů třpytila magie jako jemné, nebezpečné jiskry.

Dvacet dračích princezen…vyvolených pána temnot, jeho konkubín, znuděně polehávalo v komnatě harému.
A všechny věděly, co se stalo. A žádné z nich se to nelíbilo.

„Viděla jsi to?“ zasyčela Lysara směrem k Serenyi, která seděla vedle ní na nízké pohovce, „Viděla jsi, jak se náš Pán díval na tu lidskou čubku?“

Slovo lidská vyslovila tak, jako kdyby to byla urážka samotné existence.

„Viděla,“ odpověděla tiše Serenia nenávistně, „A viděla jsem víc než ty.“

 „Co víc?!“

 „Jeho magie se pohnula. Jeho drak se probudil. Kvůli ní.“

V komnatě to ztichlo a princezny si přestaly šeptat. Lysara se nadechla, ale hlas se jí zlomil vztekem.

„Já ji zničím,“ procedila mezi zuby. „Tu malou, křehkou smrtelnici. Roztrhnu ji na kusy, než se vůbec stihne nadechnout!“

„Správně,“ vydechla Serenya nadšeně, „Pán je náš, a taky náš zůstane…o to se postaráme!“

„A já vím… jak na ni… smrtelnice jsou slabé. Stačí je postrašit, zlomit. Stačí…když pochopí, že do našeho světa nepatří!“

≈≈≈

Lázně ve Varathově paláci byli temné, vytesané do černého kamene, osvětlené jen rudým světlem, které vycházelo z magických lamp.
Sloupy byly vyřezané do tvaru dračích těl, která se vinula vzhůru až ke stropu.

Voda v hlavním bazénu byla temná, klidná, s rudými odlesky, napuštěná magií, které se pohybovaly jako slabé plameny pod hladinou.

Vzduch byl teplý, voněl po kadidlu a směsi olejů, minerálů a magie, která se držela u stropu jako jemná mlha.

Když Elowen vstoupila, hladina se lehce zavlnila, ale Miriela si toho nevšímala. Právě jí ukazovala palác, tak jak pán přikázal. A zrovna se nacházely v palácových lázních.

„Tady jsou lázně, paní,“ řekla tiše, „Umbranky je čistí každý den. Voda je napuštěná magií našeho Pána.“

Elowen se zastavila u okraje bazénu a voda se lehce zavlnila, jako kdyby ji vítala.

A právě v té chvíli se ozvaly kroky.
Miriela ztuhla a její oči se rozšířily strachem.

„Paní…“ zašeptala. „Musíme jít. Hned .“ Ale bylo pozdě. Do lázní vstoupily Lysara a Serenya.

Lysara s jedovatým úsměvem, a za ní Serenya, s očima, které hořely temnou nenávistí.

„Ale podívejme se,“ pronesly sladce obě současně, „A ty zmiz!“ zasyčely na Mirielu, která na chvíli zaváhala.
Moc dobře ale věděla, že proti nim nic nezmůže.

„Tak vypadni.“ Zasyčela Lysara, „Nebo řeknu pánovi, že jsem tě tu našla, jak se zde koupeš!“

Magie kolem Lysary se zvedla jako ostrý vítr a Mirielu odhodila stranou.

„Tak tady ji máme,“ řekla pak, a podívala se na vyděšenou Elowen, „Smrtelnici, která si myslí, že může chodit po našem paláci.“

Serenya se přiblížila z druhé strany a obklíčila ji.

„Náš Pán se na tebe díval,“ zasyčela. „A to se nám vůbec nelíbí.“

 „Takže ti vysvětlíme pravidla.“ Usmála se Lysara.

Elowen ustoupila o krok… ale za ní byla jen voda. Temná a magická.

Lysara natáhla ruku a magie kolem ní se zvedla jako rudý oheň. Vzduch se napjal a voda v bazénu ztmavla.

„Začneme tím,“ řekla tiše, „že tě naučíme se nedívat na našeho Pána, ty jedna lidská čubko.“

Elowen ustoupila ještě o krok, ale patou už se dotkla hladké hrany bazénu.

Serenya se přiblížila z druhé strany a její oči žhnuly žárlivostí tak silnou, že se kolem ní třpytily drobné jiskry magie.

„Myslíš si, že jsi něco víc?“ zasyčela. „Jen proto, že se na tebe podíval? Jen proto, že tě nechal žít?“

„Smrtelnice,“ zasmála se Lysara, „nechápeš pravidla. Nechápeš, kde jsi. Nechápeš, komu patří tenhle palác.“

„Nechte mě být…“ vydechla Elowen, ale hlas se jí třásl, „Já… já jsem nic neudělala…“

„Nic neudělala?“ zopakovala jedovatě Serenya, „Stačilo, že ses na něj podívala.“

„A ještě se opovažuješ s ním mluvit,“ zašeptala Lysara, „Smrtelnice by měla klečet, ne mluvit.“

Elowen ustoupila o další krok, ale Serenya natáhla ruku a chytila ji pod krkem.

„Nedívej se na něj,“ procedila. „Nikdy. Rozumíš? Nikdy!“

Elowen sykla bolestí a pokusila se ji odstrčit, ale proti jejich magii neměla sebemenší šanci.

Lysara se přiblížila z druhé strany, natáhla ruku a mrštila jí proti Elowen.
Magie vystřelila, vpila se do její kůže jako žhavý drát a odhodila ji doprostřed bazénu.

Elowen zalapala po dechu, když se vynořila na hladinu. Na jejím předloktí se objevil hluboký, palčivý šrám, a její krev zbarvila vodu rudě.

„Tak slabá,“ zasyčela Lysara, „Ubohá a nepotřebná chudinka!“

„Možná tě utopíme,“ sykla Serenya a naklonila se nad hladinu, „A náš pán si na tebe ani nevzpomene.“

Elowen se snažila držet nad vodou, ale magie v ní pulzovala jako žhavé jehly. Voda kolem ní rudě světélkovala, jak se její krev mísila s magií bazénu.

Náhle Lysara opět švihla rukou a její magie vystřelila jako ostrá čepel. Přetnula Elowen tvář od lícní kosti až k čelisti.

Elowen vykřikla a voda kolem ní se rozprskla rudými jiskrami.

„Utopíme ji,“ rozesmály se nahlas obě princezny, „Nikdo nebude vědět, že jsme to byly my. Smrtelnice se utopila. Konec příběhu.“

„A náš Pán…se vrátí k nám!“ Vykřikla Lysara a obě natáhly ruce nad hladinu.

Magie se zvedla jako rudé, temné vlny. Voda se začala vzdouvat, jako kdyby se probouzel podvodní démon.
Elowen se snažila plavat, ale magie ji sevřela kolem kotníků, zápěstí i hrudi.
Nemohla se ani hnout.

„Ne!“ vydechla, ale voda jí zaplavila ústa.

„Hotovo. Nikdo tě nenajde!“ Vykřikly obě a zakroužily rukama nad vodou.
Ta se rázem zvedla tak vysoko, jako kdyby se chystala Elowen stáhnout pod hladinu.

A pak……obě princezny ztuhly.

Vzduch se náhle napjal a teplota prudce stoupla. Sloupy se zachvěly, jako kdyby se chystaly prasknout a magické lampy zablikaly.

Voda se rozestoupila kolem Elowen, jako kdyby ji chránila a Serenya zalapala po dechu.
Lysara zbledla.

Celá síň se chvěla. Kámen vibroval. Vzduch se třásl žárem. A pak se ozval divoký a temný řev.

Něco, co se blížilo. Něco, co princezny vyděsilo k smrti.