„Dost bylo rodinných sporů,“ pronesl chladně Asmodeus a posadil se zpět na trůn, „Dnes jsme se sešli kvůli jednomu jedinému rozhodnutí…“  Zvedl ruku a světlo kolem něj se rozzářilo tak silně, že na okamžik zastínilo i Varathovu temnotu.
„Svět, který se nám vzepřel bude zničen,“ pokračoval, „svět, který odmítá naše jména… svět, který se k nám nemodlí… svět, který nás neuctívá…Země.“

Všichni přítomní udiveně vydechli a šum se přelil arénou jako vlna.
 Ariadna zalapala nevěřícně po dechu. Raugnir ztuhl a Tyrvann sevřel vzteky ruku v pěst.

Zato Thaldrun s Jorvakem spokojeně přikývli a Hravenna se sladce pousmála, jako by slyšela hrát rajskou hudbu.

Varath se ani nepohnul. Jen jeho temnota se zvedla tak rychle, jako by se chystala pohltit světlo sálající z jeho otce.

„Zničení Země naruší rovnováhu,“ řekl, „Duše bez domova zaplaví podsvětí. Magie se zhroutí a čas se zlomí. Osud se rozpadne.“

Asmodeus se naklonil dopředu. „Je to svět, který nás odmítá.“

„A přesto existuje,“ odpověděl Varath, „A jeho zničení bude mít následky, které nedokážeš ovládnout.“

Napětí se dalo krájet. A nikdo z bohů se neodvážil vmísit mezi dva nejmocnější bohy Aelinhallu.

„Nikdy ti to nedovolím, otče!“ zavrčel Varath, „Já jsem bůh podsvětí, a nedovolím ti narušit rovnováhu!“

Asmodeus sevřel vzteky opěrky trůnu, ale nedal na sobě nic znát. Moc dobře totiž věděl, že pakliže se mu Varath postaví, nezmůže nic ani on.

Měl ale plán, jak se navždy zbavit boha, který svou mocí daleko převyšuje tu jeho.

Mávl rukou a podíval se dolů, do arény.

„Nyní,“ pronesl, „začne vrchol dnešního programu…a ten si jistě nikdo z vás, nechce nechat ujít.““

 Těžké, železné brány arény se pomalu otevřely a do arény pomalu a vyděšeně vstoupilo dvacet dívek.
Byly to princezny. Dcery králů. Šlechtičny z různých světů. Jejich šaty byly potrhané, byly vyděšené, ale každá z nich byla nádherná.

Bohové se naklonili dopředu, aby si je lépe prohlédli.
Bylo totiž pravidlem, že si při takovéto příležitosti vybírali dívky, pro svůj neutuchající sexuální apetit.

A pak se ozval řev. Do arény byli vpuštěni draci.  
Ne ale Varathovi draci. Nikdy by svou armádu nepropůjčil k něčemu takovému. Ale jiní. Hladoví, krutí a rozzuření.

Draci se vřítili do arény jako bouře, a jejich řev otřásl celým Aelinhallem.
Byli hladoví, rozzuření, s očima planoucím žárem, který sliboval jen jedinou věc…smrt.

Dívky se rozprchly jako hejno splašených ptáků. Některé zakoply o vlastní šaty, jiné se snažily schovat za kamenné sloupy, a další se snažily utéct k okrajům arény, kde však nebylo úniku.

Hladoví tvorové se vrhali po těch nejpomalejších, jejich čelisti cvakaly vzduchem a šupiny se třpytily v krvavém světle.

Jedna z dívek zakřičela, když ji drak chytil za sukni a přitáhl k sobě. Další dívka se snažila bránit kamenem, ale drak ji jediným máchnutím tlapy odhodil stranou. Všude byl chaos, prach, křik a pach strachu.

Bohové se naklonili dopředu, aby si dívky lépe prohlédli. Jejich oči se leskly touhou, krutou zvědavostí a zvráceným chtíčem.
Vybírali si svou novou hračku. Milenku a ozdobu do doby, dokud je neomrzí.

Když si nějaký bůh vybral svou hračku…stačilo jediné gesto ruky.
Strážci světla okamžitě vběhli do arény. Jejich štíty zářily tak silně, že draci syčeli a ustupovali. Vybranou dívku pak odtáhli pryč a odvedli ji do paláce boha, který si ji zvolil.

Jedna dívka byla odvedena k Thaldrunovi. Další k Jorvakovi i Hraveně a vybralo si i několik nižších bohů.

A ty, které nebyly vybrány, byly ponechány napospas drakům.

 A mezi nimi i Elowen. Dcera krále ze země, kterou chtěl Asmodeus navždy vymazat ze světa.