Severní Jutské kraje
Panství Haldrenfjord, rok 1124

Vítr od fjordu nesl pach krve, kouře a vítězství. Sníh pod kopyty koní byl rozrytý, šedý a těžký. Muži se vraceli domů... unavení, zranění, ale živí.

A mezi nimi jel jarl Eirik Haldren, pán Haldrenfjordu, opřený o sedlo a bledý jako zimní měsíc.

Po jeho boku jel mladý muž, sotva dvacetiletý, ale s očima, které viděly víc, než viděl kdokoli v jeho věku. Leif Arensson, than panství, nejlepší bojovník, kterého Haldrenfjord měl. A muž, který dnes jarla zachránil.

Kdyby ne on, Eirik by zůstal ležet v závěji mezi padlými.

„Drž se, pane," řekl Leif tiše, aniž by odvrátil pohled od cesty. „Jsme skoro doma."

Eirik se slabě pousmál. „Kdybych tě neměl, chlapče..." Hlas mu zlomila bolest. „Kdybych tě neměl, už bych nebyl."

Leif nic neřekl. Nikdy nepotřeboval slova. Jeho ticho bylo pevné jako skála, na které stál hrad Skarngard, jejich domov. A Eirik věděl, že se na něj může spolehnout víc než na kohokoli jiného.

Vychoval ho od jeho deseti let, po smrti jeho otce. Viděl, jak z tichého chlapce vyrostl muž, který by položil život za každého z nich.

Když dorazili na nádvoří, brána se otevřela a ven vyběhla malá postava v tlustém plášti.

„Táto!" zakřičela Astrid, osmiletá dědička rodu Haldren.
Vlasy měla rozcuchané, tváře červené zimou a oči plné světla, které dokázalo roztát i nejhlubší mráz.

Eldar Thorgilsson, starý správce panství, ji chytil za rameno.
„Pomalu, malá veverko," bručel, ale v očích měl něhu. „Tvůj otec potřebuje klid."

Astrid se však vytrhla a běžela k Leifovi.
„Leife! Ty jsi ho přivezl! Ty jsi ho zachránil, že jo? Já to věděla! Ty jsi nejlepší bojovník na světě!"

Leif se poprvé za celý den pousmál.
„Tvůj otec je silnější, než vypadá."

Ale Eirik věděl, že to není pravda.

≈≈≈

Ještě té noci se nebe zatáhlo a sníh padal tiše jako popel. V jarlově komnatě hořely svíce, ale jejich světlo nedokázalo zahnat chlad, který se mu plazil do kostí.

Eldar stál u okna, Leif u postele. Astrid seděla na kožešině a držela otce za ruku, i když jí Eldar šeptal, že by měla spát.

Eirik se nadechl, jako by ho to stálo všechnu sílu světa.

„Leife... přistup."

Leif poklekl k jeho lůžku.

„Složil jsi mi přísahu věrnosti," začal jarl tiše. „Ale teď tě žádám o víc. O něco, co můžeš odmítnout... ale já doufám, že neodmítneš."

Leif sklonil hlavu. „Cokoli."

Eirik se podíval na svou dceru.
Na tu malou, ukecanou, neposednou malou veverku, která byla jeho jediným dědicem.
Jedinou nadějí rodu.

„Chraň ji," zašeptal. „Chraň Astrid. Vychovej ji. Nauč ji vše, co víš. A až jí bude osmnáct... najdi jí muže, který zajistí mír. Muže, který ji bude hodný."

„Já nechci žádného muže! Já chci být jako ty, táto!" Zafňukala.

„Jednou pochopíš." Pohladil si po rozčepýřené hlavě.

Pak se obrátil zpět k Leifovi.
„Přísaháš?"

Leif položil ruku na jarlovu.
„Přísahám na svůj život."

Eldar zavřel oči. Věděl, že tahle přísaha změní všechno.

A venku, za okny, padal sníh.
Tichý, neúprosný a věčný.
Jako osud, který právě začal psát jejich příběh.

***

Jarl... severský šlechtický titul. Označuje pána většího území nebo panství, něco jako hrabě či vládce oblasti. Jarl má vlastní vojsko, správu a vysokou autoritu.

Than... nižší šlechtic nebo vysoce postavený válečník, který získal titul za věrnost, odvahu nebo zásluhy. Je to muž, který může vést muže do boje a spravovat část panství, ale není z vládnoucího rodu.