Leif se odvrátil od Astrid, jako by tím mohl odvrátit i vlastní myšlenky.
Díval se do talíře a snažil se udržet vážnou tvář.
Navenek působil klidně, ale uvnitř něho to vřelo.

Je to malá, rozmazlená holka..., opakoval si v duchu.
Jarl Eirik mi věřil. Dal jsem mu slib. A já své sliby neporušuji...

Jenže pokaždé, když se podíval jejím směrem, ten slib se mu zdál těžší než kdy dřív.

Nechápal, proč ho ty šaty tak vyvedly z míry...vždyť nebyly nijak výstřední.
Dlouhé rukávy. Stuha pod prsy. Splývavá sukně.
A výstřih... ano, hlubší, ale ženy ho tak přeci nosily běžně.

Tak proč... proč zrovna u ní mu to připadalo tak nevhodné?

Možná proto, že její postava byla výraznější než u jiných žen...
Možná proto, že v těch šatech nebylo možné přehlédnout, že už dávno není dítě...
A možná proto, že ho to děsilo...

Astrid mezitím klidně jedla, jako by se nic nestalo.
Jen občas k němu vzhlédla... krátce, nenápadně, ale dost na to, aby mu ztuhla šíje.

Pak si odkašlala.

„Leife?" oslovila ho nevinně.

„Ano?" Zabručel.

„Potřebovala bych nový šatník."

Leif se na Astrid podíval s takovým udivením, jako by právě oznámila, že chce koupit celý fjord.

„Na co?" vyhrkl. „Máš přece věcí dost."

Astrid se okamžitě načepýřila.
„To tedy nemám! Všechno mi začíná být malé. A většina mých šatů je pro... pro malou holku."

To není pravda..., chtěl říct, ale nenechala ho ani otevřít pusu.
„A navíc," pokračovala Astrid, „jsem zjistila, že nemám ani jedny takové šaty, jako mám dnes. Tyhle jsem si musela vypůjčit."

Leif ji přelétl pohledem a zamračil se jako bouřkový mrak.

„Nevím proč," procedil.

„No... možná proto," Usmála se, „aby sis konečně všiml, že nejsem malá holka."

„Oblečení nepotřebuješ," trval tvrdošíjně na svém, „Stačí to, že jsi mě přemluvila k tomu jezdeckému oděvu!"

Když si vzpomněl na to, jak na ni všichni jeho muži zírali, rozlítilo ho to ještě víc, a ani si neuvědomil, jak moc se odhaluje.

„Ten oděv je na tobě... nalepený. Všechno je vidět až moc. A nosíš ho, i když jsem ti to zakázal."

Astrid zatajila dech. Srdce se jí rozbušilo tak prudce, že se musela opřít o opěradlo.

Žárlí?
Ta myšlenka ji zasáhla jako blesk, ale navenek zůstala klidná.
A odsekla:

„Je to úplně normální oblečení."

„To tedy není," odsekl Leif okamžitě.

„Je," trvala na svém.

„Nemusela bys ho nosit mezi lidi." Zamračil se ještě víc.

U stolu se rozhostilo ticho.

Ragnar otevřel ústa, ale Ingrid ho kopla pod stolem.
Brynhilda si zakryla úsměv.
A Eldar se díval na Leifa... a v jeho očích bylo jasné: Všichni to vidí. Jen ty ne, chlapče.

„A proč ne, regente?" Usmála se Astrid.

„Prostě proto...že jsem to řekl!" Odsekl, „A ještě jednou porušíš můj zákaz a budeš se tak zase producírovat po nádvoří..."
„Tak co, regente?" Skočila mu Astrid do řeči sladce.

„Tak ti prostě nařežu..." procedil skrz zuby, „Ostatně...měl jsem to udělat už dávno..." Vyhrkl to tak rychle, že si ani neuvědomil, co říká.

Srdce mu rozčilením bušilo jako o závod, a vůbec nechápal, proč se s ní tak hádá. Proč se vždycky nechá tak vytočit?

Určitě proto, že má ještě stále v paměti svou přísahu, kterou dal jarlovi na smrtelné posteli...