Ráno na Skarngardu začínalo tiše. Až příliš tiše na Astridinu náladu.

Stála před zrcadlem ve své komnatě, vlasy měla rozcuchané a tváře rozpálené vztekem.

Snažila se totiž natáhnout přes hlavu jednu ze svých starších spodních košilek. Ale marně.

„No tak... no tak!" zavrčela a zatáhla silněji.

Látka protestně zapraskala a Astrid ztuhla.
Pak se podívala na svůj odraz v zrcadle... na lněnou košilku, která se jí napínala přes prsa a boky tak, že to vypadalo, jako by se ji snažila uškrtit.

„Skvělé," procedila. „Úžasné. A podle Leifa prý nic nepotřebuju."

Zkusila košilku stáhnout...
Nešlo to.
Zkusila ji povolit...
Nešlo to.
Zkusila ji ignorovat...
To už vůbec nešlo.

„Tohle je jeho vina," oznámila zrcadlu. „Kdyby mi pořídil nový šatník, jak jsem říkala, nemusela bych se tu dusit jako huspenina v pytli."

Zhluboka se nadechla...A pak jí v hlavě přeskočila jiskra.

Dobře. Tak mu to ukážu názorně.

Popadla lehký vlněný přehoz, přehodila si ho přes ramena a pevně ho sepjala broží.
Košilka pod ním byla pořád příliš těsná... a to bylo přesně to, co chtěla.

Vyrazila ke dveřím.

„Uvidíme, jestli si i dnes bude myslet, že nic nepotřebuju," zavrčela a rázně se vydala chodbou.

Leif byl jako každé ráno v hlavní síni.
U svého stolu, obklopený pergameny, mapami, a několik hlášeními od stráží.
S hrnkem studeného čaje, který zapomněl vypít.

Snažil se soustředit na práci, a hlavně se snažil se zapomenout na včerejší večeři.
Snažil se nemyslet na Astrid. Marně.

Právě se skláněl nad seznamem zásob, když se dveře hlavní síně rozletěly tak prudce, až se dva sluhové lekli a upustili koš s dřevem.

Leif vzhlédl a okamžitě věděl, že je zle.

Astrid stála ve dveřích jako bouře.
Vlasy měla rozcuchané, tváře růžové od vzteku, a přehoz sepnutý tak pevně, že to vypadalo, jako by se chystal boj.

A hlavně... ten výraz.
Ten výraz, který říkal: Tohle si vypiješ, regente.

Leif si nenápadně odkašlal a narovnal se.

„Astrid," řekl klidně, až příliš klidně. „Co se děje tak brzy ráno?"

„Musíme si promluvit," oznámila a rázně přistoupila až ke stolu. Přehoz za ní vlál jako plášť válečnice.

„O čem?"

Astrid se zastavila přímo před ním.
A pak... pomalu, teatrálně... rozepnula brož na svém přehozu.

Leif ztuhl.

Přehoz sklouzl z jejích ramen a odhalil spodní košilku, která byla tak napnutá, že to vypadalo, že se každou chvíli vzdá a praskne.

„Tohle," řekla s rukama v bok a hrdě vztyčenou hlavou.

Moc dobře si uvědomovala, jak to vypadá...
...že toto „negližé" není pro oči žádného muže...však v něm byla nacpaná jak huspenina a vše ženské skoro přetékalo z látky ven.

Leif zamrkal.
Jednou.
Podruhé.
Potřetí.

„Co... co to má znamenat?" vypravil ze sebe.

„Že potřebuju nový šatník, Leife. A hlavně nové spodní košilky. Tyhle jsou mi malé." Zamračila se, a naschvál se otočila kolem své osy. „Koukej!"

Leif se zakuckal vzduchem.

„Proč... proč mi to ukazuješ?" dostal ze sebe.

„Protože jsi můj poručník?" pozvedla obočí, „A protože jsi mi včera u stolu tvrdil, že nic nepotřebuju. Tak jsem si řekla, že ti to ukážu názorně, aby sis nemyslel, že si vymýšlím."

Leif otevřel ústa. Zavřel je, a pak je znovu otevřel.

„Astrid... tohle... tohle není vhodné," vypravil ze sebe nakonec.

„Není?"
Astrid se naklonila blíž.
„A co je na tom nevhodného? Je to jen košilka. Každá žena ji nosí."

Leif zrudl až po kořínky vlasů.

„Ano, ale... ty... já... tohle..."

„Ještě mi řekni, že nejsem žena!" vyštěkla naštvaně, „Nebo ti mám ukázat..."

„Ne!" Téměř vykřikl Leif, když si sáhla k tenkým šňůrkám na ramenou.

„Takže mi schválíš nové?"

Leif polkl.
„Ano," vydechl nakonec. „Ano, schválím."

Astrid spokojeně přikývla, popadla přehoz a znovu si ho přehodila přes ramena.

„Výborně. To jsem chtěla slyšet."

Už se otáčela k odchodu, když se ještě zastavila a dodala:

„A mimochodem, regente..."
Ohlédla se přes rameno.
„Možná by sis měl konečně přiznat, že už nejsem dítě."

A odešla.

Leif zůstal sedět jako přimražený.
Pergameny před ním se rozmazávaly, protože se na ně nedokázal soustředit a stále upřeně zíral ke dveřím.

U všech bohů...
Dnešní den bude ještě horší než včerejší večer. A to zpropadené kopí, si zase dělá co chce!