Astrid vyšla z brány hradu a zamířila přes nádvoří k malému domku u zdi, kde bydlela švadlena.
Byl to nízký, ale útulný dům s dřevěnými okenicemi a sušící se látkou na šňůře.
Kolem pobíhaly děti, dvě ženy praly prádlo a stráže u brány si ji zvědavě měřily.

Astrid si toho všimla, a ještě víc se narovnala.
Ať se dívají.

Vtrhla do domku, nechala se přeměřit, vysvětlila, že potřebuje „všechno nové", a když vyšla ven, byla spokojená jako kočka po smetaně.

A přesně v tu chvíli se zpoza rohu vynořila Ingrid.

„Tak povídej," spustila okamžitě a oči jí zajiskřily zvědavostí, „Co jsi mu provedla?"

Astrid se zazubila.
„Nic. Jen jsem mu ukázala, že potřebuju nové košilky."

Ingrid vyprskla smíchy tak hlasitě, že dvě pradleny nadskočily.

„Ty jsi... ty jsi to fakt udělala?!"

„Ano," přikývla Astrid hrdě.

Ingrid se chytla za hlavu.
„Bože, já bych dala půlku věna, abych to viděla! Jak se tvářil?"

„Jako by ho někdo praštil kládou."

Ingrid se začala smát ještě víc.
„To je nejlepší věc, co jsem dnes slyšela! A víš, že se o tom už mluví?"

„Mluví?" Vykulila Astrid oči.

Ingrid se zatvářila dramaticky.
„Mluví? Astrid... celé nádvoří to ví! Stráže u brány říkají, že ses před ním svlékla!"

„Nesvlékla." Protočila oči Astrid.

„Já vím," mávla Ingrid rukou. „Ale to je jedno. Důležité je, že Leif je z toho úplně mimo. Ragnar říkal, že dneska na výcviku byl úplně nepoužitelný..."

Astrid se rozzářila.
„Opravdu?"

≈≈≈

Na nádvoří to vřelo...
Dvě pradleny se skláněly nad kádí s vodou a šeptaly si tak hlasitě, že to slyšelo i několik kolemjdoucích.

„Viděla jsi ji? Šla ke švadleně v tom přehozu!"
„A Marta říkala, že byla ráno v košilce u regenta!"
„A že se před ním točila!"
„A že se skoro svlékla!"
„A že regent zrudl jako rajče!"

Starší žena, která věšela prádlo, je okřikla:

„Držte jazyk za zuby, nebo vás regent pošle čistit latríny!"

Pradleny zmlkly.

Žena se rozhlédla, jestli je nikdo neslyší...
A pak se naklonila blíž.

„Tak povídejte dál."

≈≈≈

Astrid se rozloučila s Ingrid, která ještě pořád prskala smíchy a mávala jí, jako by ji posílala do bitvy.
Astrid se narovnala, upravila si přehoz, aby vypadal co nejdůstojněji, a vykročila přes nádvoří.
Slunce se odráželo od kamenných zdí, vzduch byl chladný, ale příjemný ...a Astrid měla pocit, že celý hrad dnes dýchá nějak jinak.

Možná proto, že všichni věděli, co se ráno stalo.

A možná proto, že ona sama se cítila... silnější. Jistější. Žensky.

Když se blížila ke cvičišti, slyšela drnčení mečů, povely, Ragnarův hlas a občasné zaklení.
Zahnula za roh a objevila se na okraji cvičiště právě ve chvíli, kdy Ragnar křičel na jednoho z mužů, aby přestal držet meč jako lopatu.
Leif stál opodál, s mečem v ruce, ale pohled měl nepřítomný...jako někdo, kdo se snaží myslet na cokoli jiného než na to, co se mu honí hlavou.

Astrid se zastavila tak, aby ji všichni viděli.

Muži okamžitě zpomalili a Ragnar ztichl uprostřed věty.
A Leif... Leif ztuhl.

Astrid se tvářila naprosto nevinně.

„Regente...," zavolala na něj sladce.

„Co... co tu děláš?" vypravil ze sebe.

„Jen jsem šla kolem," řekla tónem, který jasně říkal, že to není pravda. „A chtěla jsem se podívat, jak vám to jde."

„Výcvik... výcvik jde dobře," zamumlal Leif a zamračil se.

Astrid přikývla, jako by hodnotila výkon vojska.

„To ráda slyším."
Pak se naklonila trochu blíž.
„A mimochodem... po obědě přijdu. Potřebuju s tebou ještě něco probrat."

Leif zbledl a Ragnar se otočil zády, aby nebylo vidět, jak se směje.

„Neboj. Nic hrozného." Pokračovala Astrid, „Jen další... ženskou záležitost."

Leif se nadechl, ale nedokázal najednou vyprodukovat kloudnou větu. Zase vydechl.
Astrid se otočila k odchodu, a přehoz za ní vlál jako plášť vítězné královny.

„Uvidíme se, regente," dodala přes rameno. A odešla.

Leif zůstal stát uprostřed cvičiště, s mečem v ruce, a nepřítomným výrazem.

Ragnar k němu pomalu došel, poplácal ho po rameni a řekl:

„Bratře... jestli tohle přežiješ, tak už tě nezlomí ani válka."