Leif se po výcviku nevrátil do síně, nebo své komnaty...ale ani do zbrojnice.

Zamířil na hradby... tam, kde vítr od hor mu připomínal domov.

Opřel se o cimbuří, zadíval se do dálky a zhluboka nasál vůni vzdáleného lesa.
Hory se obzoru rýsovaly ostře, jako by je někdo vyřezal do oblohy, a jemu se znovu vracely vzpomínky na jeho dětství...
Tam vyrůstal...

...v horách, které neodpouštěly slabost. V kraji, kde zima trvala déle jak půl roku a sníh dokázal pohřbít celé sruby. Jen silní muži tam přežili... a on to dokázal už jako dítě.
Bylo mu tehdy něco jen přes pět let, když jeho otec onemocněl, a všechno zůstalo na něm. Na malém vyděšeném klukovi, který nikdy nepoznal nic jiného než samotu.
Dlouhé čtyři roky se staral o nemocného otce, lovil, sekal dřevo, vařil, hlídal noc, co noc, protože v té pustině mohl být každý den jeho poslední.
Přežil zimy, které by položily i zkušeného válečníka. Přežil hlad, ticho a samotu. A i když zůstal úplně sám... přesto se nezlomil.
Naučil se mlčet a spoléhat jen na sebe. Nikdy nebyl nikdo, kdo by ho objal, pohladil nebo políbil. Matku nikdy nepoznal, a nikdy neviděl ženu...
Jednat se ženami pro něj bylo něco jako... jako snažit se zkrotit divokého koně holýma rukama. Raději by znovu vyrazil do boje, nebo se postavil deseti ozbrojeným mužům...než by mluvil se ženou.
Se ženou, na kterou nedokázal přestat myslet.

Najednou zaslechl kroky a za jeho zády se objevil Ragnar.

„Tak tady jsi...," řekl, aniž by se ptal.
Opřel se o zídku vedle něj, a zadíval se směrem kam směřoval pohled jeho přítele.
Moc dobře pochopil, na co myslí. Za normálních okolností by zase prohodil něco vtipného, ale cítil, že je jeho přítel zcela vyčerpán emocemi.
Emocemi, se kterýma si nevěděl rady.

Leif Arensson byl pro něj přítelem nejvěrnějším. Byl to muž, za kterého by položil život, protože si byl jist, že on by udělal totéž.
Byl si zatraceně jist, že tento mocný válečník... neporazitelný vůdce, neohrožený horal... není muž, kterého by někdo kdy srazil na kolena.
Nebyl nikdo, kdo by ho porazil v souboji, ať už v sedle, ve střelbě z luku nebo v boji s mečem.
Nikdo nečetl stopy tak přesně jako on, nikdo se neorientoval v divočině s takovou jistotou.
Dokázal vystopovat zvěř i člověka tam, kde ostatní viděli jen sníh. A když vedl muže do boje, šli za ním bez váhání... protože věděli, že Leif Arensson je ten, kdo se nikdy nezlomí, nikdy nezaváhá a nikdy neustoupí.

Znal Leifa až příliš dobře. Věděl, že s ženami to nikdy neměl jednoduché... ne proto, že by o něj nestály, ale proto, že on sám k nim neuměl přistoupit jinak než zdrženlivě.
Byl to dospělý muž...tedy potřeboval ženské tělo a chvíle milovaní... ale vždy to byly jen krátké, prosté chvíle sexuální blízkosti, nic víc. Jen způsob, jak uvolnit napětí těla po bitvě nebo po dlouhém tažení.
Nikdy v tom nebylo srdce. Nikdy v tom nebyla náklonnost. A už vůbec ne láska.

Ale tohle... Astrid... to bylo něco úplně jiného.

Ragnar to viděl dřív než Leif sám. Viděl, jak se jeho přítel mění, jak ztrácí jistotu, jak se mu v očích objevuje něco, co u něj nikdy předtím neviděl.
A věděl, že Leif by si to nepřiznal, ani kdyby ho k tomu někdo nutil.
Byla to pro něj otázka cti...
Otázka slibu...
Otázka hranic, které si sám postavil...
A které teď Astrid bezděčně bourala jediným pohledem.

„Myslel jsem, že jsi spadl do studny." Prolomil ticho Ragnar.

„Potřebuju chvíli klidu." Zašeptal Leif, aniž by se hnul.

„Víš," začal pomalu Ragnar, „když jsme byli obklíčení u Fjellgardu, stál jsi v první linii. Všichni jsme si mysleli, že je to naše poslední hodina. Ale ty jsi se ani nehnul. Ani nemrknul."

Leif mlčel.

„A když jsme táhli přes severní průsmyk," pokračoval Ragnar, „tři dny bez jídla, dva muži omrzli... a ty jsi nás vytáhl ven. Bez jediného slova."

Leif sevřel okraj zídky.

Ragnar se k němu naklonil blíž.

„Tak mi řekni, Leife... co dokáže rozhodit muže, který přežil tohle všechno?"

Leif zavřel oči, a pak se zhluboka nadechl. A poprvé za dlouhou dobu řekl pravdu...

„Nevím, jak s ní mluvit."

„To je fér." Přikývl Ragnar.

Leif se nadechl, jako by mu někdo položil kámen na hruď.

„Kdyby to byl nepřítel, věděl bych, co dělat. Kdyby to byla bitva, šel bych první. Ale ona..."
Hledal slova, která nikdy nepotřeboval.
„Ona mě zaskočí jedním pohledem."

„To není slabost, Leife," Pousmál se Ragnar, „To je jen něco, co jsi ještě nezažil."

„A co mám dělat?" Zamračil se Leif.

„To ti neřeknu," pokrčil Ragnar rameny, „Ale vím jedno... jestli se jí budeš vyhýbat, najde si tě sama. A to bude horší."

„Toho se bojím." Povzdechl si Leif.

„Nebojíš se. Jen nevíš, co přijde. A to je rozdíl."

Leif se znovu zadíval do hor.
Vítr mu čechral vlasy, studil mu tváře, ale uklidňoval ho...

Válku zvládnu.
Zimu zvládnu.
Hlad zvládnu.
Ale Astrid...

To byla jiná bitva. A on do ní šel beze zbroje.