Oheň už pomalu dohoříval, ale v Leifovi hořel dál.
Seděl na nízké zídce u cesty, s rukama položenýma v klíně a hlavou skloněnou.
Kolem pobíhali lidé, uklízeli trosky, nosili vodu, ale on nic z toho nevnímal.
Jeho dech byl trhaný, jako by mu v hrudi stále hořel plamen, který nešlo uhasit.

V hlavě měl jediný obraz: Astrid uvězněná v ohni...
Když zavřel oči, viděl úplně jasně obraz, na který snad nikdy nezapomene...
Vynořil se v jeho mysli s takovou ostrostí, až ho bodlo u srdce.

Viděl ji tam, v tom pekle, jak se krčí u zdi, sevřená mezi žárem a kouřem. Plameny kolem ní tančily jako rudí hadi, natahovaly se po ní, olizovaly vzduch těsně u jejích vlasů. Její tvář byla bledá, popel jí ulpěl na tvářích, oči měla široké, plné strachu, který v něm probudil něco, co nikdy předtím nepoznal.

Byla tam sama, ztracená a vyděšená.
A přesto se ani nepohnula, jako by věděla, že jakýkoli krok by ji poslal přímo do plamenů.

V tom chaosu, v tom ohlušujícím praskání dřeva a řevu ohně, se mu zdála tak křehká, tak neuvěřitelně malá...
A přesto v jejích očích bylo něco, co ho zlomilo nejvíc...a nebylo to zoufalství...
Byla to víra...
Slepá, dětská, neochvějná víra, že on přijde...
Že on ji vytáhne z pekla, i kdyby měl projít samotným ohněm.

Astrid stála opodál, ruce se jí třásly, ale ne zimou.

Dívala se na něj... na muže, kterého znala celý život, a přesto ho teď viděla jinak.
Vždycky věděla, že je do něj zamilovaná... ale až teď si uvědomila, jak hluboko to sahá.

Byl pro ni ochráncem, učitelem, jistotou...
Mužem, který ji učil jezdit na koni, střílet z luku, číst stopy v lese.
Mužem, který ji jako malou zvedal do sedla, když se bála, a který ji jako dospívající nechal padnout, aby se naučila vstát sama.
Mužem, o kterém slýchávala celé legendy a před kterým se třásly všichni jeho nepřátelé...

Ale dnes...dnes ho viděla jinak.

Viděla ho klečet v prachu, s popálenýma rukama, s tváří zkřivenou strachem, který se snažil skrýt.
Viděla, jak se mu třásly prsty, když ji držel v náručí, a jak se mu zlomil hlas, když vyslovil její jméno.

A v tu chvíli pochopila, že tento muž, kterého celý život obdivovala jako hrdinu, je jen člověk...člověk, který se o ni bál tak moc, až ho to zlomilo.

A právě to ji zasáhlo nejvíc. Ne jeho síla, odvaha a pověst. Ale to, že kvůli ní ztratil pevnou půdu pod nohama...
Že kvůli ní vběhl do ohně, aby ji zachránil. Tam...kam by se jiný neodvážil...

Cítila, jak se jí v hrudi rozlévá něco, tak silného, až se jí podlomila kolena...Láska.
Ne ta dívčí, naivní, kterou cítila kdysi, ale hluboká, dospělá a spalující.

Láska k muži, který by pro ni zemřel. A který se teď bojí podívat jí do očí.

„Leife..." Zašeptala a podívala se na jeho ruce. Byli popálené, rudé a oteklé.
Dech se mu třásl od toho, jak se nadýchal žáru a kouře a lehce se chvěl.

Klekla si před ním na kolena a pomalu vzala jeho ruku do své.

Leif sebou trhl.
Ne bolestí, ale proto, že se ho dotkla ona.

„Musím ti to ošetřit," řekla tiše.

„To nic není." Zavrtěl hlavou.

„Je," odpověděla přísně, protože pochopila, že by se nenechal.

A Leif... muž, kterého poslouchaly i hory... poslechl.

≈≈≈

Odvedla ho do malé místnosti u léčitelky.
Byla prázdná, tichá, jen světlo z pootevřeného okna kreslilo na stěnu měkké stíny.
Leif usedl ztěžka na lavici, jako by měl v nohách olovo.
Astrid přinesla misku studené vody, čisté plátno a mast.

Když vzala jeho ruku do své, ucítila, jak se napjal. Jako by se bál jejího dotyku víc než ohně.

„Bude to studit," zašeptala.

Přikývl, ale oči nezvedl.

Astrid pracovala pomalu, opatrně. Její prsty se dotýkaly jeho kůže, její dech se mísil s jeho a Leif seděl tiše, jako by se bál pohnout.

V hlavě měl jen jedinou myšlenku: Je tak blízko. A já... nevím, co s tím.

Astrid mezitím cítila, jak se jí stahuje hrdlo...
Viděla jeho ruce, zničené kvůli ní, a jeho oči, které se jí vyhýbají.

Viděla muže, který by pro ni zemřel... a který se teď bojí jejího dotyku. A uvědomila si, že ho miluje víc než si, kdy dokázala přiznat.

Když mu obvázala ruce, položila mu dlaň na tvář a jemně ho pohladila.
Byl to jemný dotek, ale Leif ztuhl, jako by se ho dotkla žhavým železem.

„Leife..." začala tiše.

A v tu chvíli to nezvládl.

Vstal tak prudce, až lavice zavrzala.
Ustoupil o krok, pak o další.
Jako zvíře zahnané do kouta.

„Musím... pryč," vydechl.

„Proč?"

Leif zavřel oči.
„Protože když jsi byla v tom ohni... já..." Hlas se mu zlomil, „Já jsem se bál víc než kdykoli v životě."

„Leife..." Vydechla a udělala krok k němu.

Ustoupil.
„Nemůžu... být tady."

A pak se otočil a odešel.
Rychle a beze slova vyběhl z místnosti.

A ona věděla, že neutekl před ní.

Utekl před sebou.

≈≈≈

Leif vyšel z hradu, aniž by se zastavil.
Rychlím krokem, jako by ho něco hnalo vpřed prošel nádvořím, aniž by vnímal hlasy, pohledy a šeptání.
Všechno kolem něj bylo rozmazané, vzdálené a nepodstatné.

Otevřel vrata prudce, skoro násilně, jako by mu překážela.
Pohyboval se automaticky, jako muž, který už dávno přestal přemýšlet a nechal tělo jednat za sebe.

Chytil hřívu svého koně, a vyhoupl se do sedla. Jen s obvázanýma rukama a srdcem, které mu bušilo jako splašené.

V tu chvíli se ve dveřích stájí objevili Ragnar a Eldar.

Oba ztuhli, když viděli jeho tvář... bledou, napjatou a ztracenou.
Viděli jeho ruce, pevně sevřené v obvazech a jak se mu třese rameno, když se snaží nadechnout.

A pochopili.

Ragnar udělal krok vpřed, jako by chtěl něco říct... ale pak se zastavil.
Eldar otevřel ústa, ale žádná slova nepřišla.

Oba věděli, že cokoli by řekli, by ho jen zlomilo ještě víc.
A že Leif Arensson je muž, kterého nelze držet zpátky, když se rozhodne utéct před vlastním srdcem.

Kůň se pohnul.
Leif se naposledy podíval na hrad... krátce, bolestně, jako by se díval na něco, co si nesmí přiznat a pak pobídl koně.

Kopyta zaduněla o kamennou cestu a v příštím okamžiku zmizel v temnotě lesa, aniž by se ohlédl.

Ragnar stál ve dveřích stájí dlouho po tom, co se zvuk kopyt ztratil.
Eldar mlčel vedle něj, s rukama pevně sevřenými v pěst.

„Musí to udělat." řekl nakonec Ragnar tiše.

„Vrátí se." Přikývl Eldar.

Ragnar se zadíval do tmy, kam zmizel jeho přítel a povzdychl si.
„Ano," zašeptal, „Ale ne stejný."