Astrid zůstala stát na nádvoří ještě dlouho poté, co se za Leifem zavřela brána.
Lidé kolem ní mluvili, nosili vodu, uklízeli spáleniště... ale ona nic z toho nevnímala.
Všechno se rozmazalo, jako by svět ztratil barvy a zvuky.
Její ruce stále voněly po masti, kterou mu natírala na popáleniny, a ještě teď cítila teplo jeho kůže pod svými prsty a slyšela jeho trhaný dech, úplně jiný než ten klidný rytmus, který u něj znala celý život.

A pořád viděla jeho oči... oči, které se jí vyhýbaly.

Ragnar ji našel stát uprostřed nádvoří.
Přistoupil k ní pomalu, a když se na něj podívala, uviděl v jejích očích něco, co ho bodlo u srdce.

„Odešel," řekla tiše, jako by tomu sama nevěřila.

„Viděl jsem." Přikývl.

„Proč?"
Ragnar se nadechl, ale slova se mu zasekla v krku. Nikdy nebyl dobrý v citlivých rozhovorech. Neuměl hladit po duši.
Ale znal Leifa.
„Neutekl před tebou," řekl nakonec. „Utekl před tím, co k tobě cítí."

Astrid zavřela oči. Slzy se jí nahrnuly pod víčka, ale nepustila je ven.
„Bál se," dodal Ragnar tiše. „A Leif... ten se nebojí ničeho. Jen toho, co nedokáže ovládnout."

„Vrátí se?"

Ragnar se na ni dlouho díval.

„On se vždycky vrátí," řekl. „Ale možná ne hned. A možná ne stejný."

≈≈≈

Leif mezitím projížděl lesem, větve mu šlehaly do tváře, vítr mu čechral vlasy, ale on nic z toho necítil.
Kůň pod ním prudce dýchal, ale on ho pobízel dál, výš a hlouběji do hor.
Potřeboval ticho, chlad a samotu.

Potřeboval zapomenout na její ruce na své kůži...
Na její hlas, který šeptal jeho jméno...
Na její oči, které se na něj dívaly tak, jak se na něj nikdy nikdo nedíval...

A hlavně...
potřeboval zapomenout na ten okamžik, kdy si uvědomil, že kdyby ji ztratil, tak zemře.

Když dorazil na první skalní výběžek, seskočil z koně a opřel se o kámen.
Hrudník se mu zvedal v prudkých nádeších, jako by se snažil nadechnout po dlouhém boji.
Ruce ho pálily, ale bolest byla nic proti tomu, co cítil uvnitř.

Zvedl hlavu k obloze.
Nad ním se tyčily hory, jeho domov a jeho útočiště. Místo, kde vždycky našel klid.

Ale dnes... dnes mu ani hory nepřinesly úlevu.

Zůstal stát na skalním výběžku, jako by ho tam přibili. Vítr mu foukal vlasy do čela, studený horský vzduch ho pálil v plicích, ale nic z toho nedokázalo utišit chaos, který se mu převaloval v hlavě.
 Zavřel oči, ale obraz Astrid v ohni se mu vryl tak hluboko, že ho viděl i ve tmě pod víčky... její drobná postava přitisknutá ke zdi, ruce chránící si hlavu, oči plné strachu, který ho zasáhl jako úder do hrudi.
 A pak ten okamžik, kdy ji držel v náručí... kdy se mu třásla v rukou... kdy se bál nadechnout, aby se nerozplynula.

Opřel se o kámen, jako by potřeboval něco pevného, co ho udrží na nohou. Jeho vlastní tělo mu připadalo cizí... ruce v obvazech, které ho pálily, jako by mu připomínaly, že selhal. Že ji nedokázal ochránit dřív. Že ji nechal v tom ohni příliš dlouho. A že kdyby přišel o jediný krok později, už by ji nikdy nedržel v náručí.

A právě to ho ničilo nejvíc. Ne bolest, popáleniny, nebo únava.

Ale ta jediná myšlenka, která se mu vracela znovu a znovu, jako ozvěna:

„Kdyby zemřela... já bych zemřel s ní."

Nikdy předtím nic takového necítil. V bitvách, v zimních bouřích, v okamžicích, kdy šlo o život...Nikdy.
Ale dnes... dnes se mu podlomila kolena. Dnes se mu zlomil hlas. Dnes se zlomilo něco uvnitř, co držel roky zamčené.

A on nevěděl, jak to vzít zpátky.

Celý život si kolem sebe budoval zdi. Vysoké, pevné a neproniknutelné.
Zdi, které ho chránily před světem, před lidmi, ale hlavně před city.
Zdi, které mu umožnily přežít. A ona... ona je zbořila jedním pohledem. Jedním dotykem a šeptem jeho jména.

A on nevěděl, jak to unést.

Zvedl hlavu k horám, jako by v nich hledal odpověď. Vždycky mu pomohly. Vždycky mu daly klid. Ale dnes... dnes mu připadaly cizí. Jako by i ony věděly, že se v něm něco změnilo. Že už není ten muž, kterým byl. A že už nikdy nebude.

A právě to ho děsilo.

Protože až se vrátí... nebude vědět, jak se na ni podívat, jak s ní mluvit.
Nebude vědět, jak skrýt to, co se v něm probudilo.
Nebude vědět, jak být zase tím Leifem, kterého znala.

A tak se jí bude vyhýbat. Musí. Jinak by podlehl znovu, a to si nemůže dovolit.

Bude odcházet, když přijde...
Bude mlčet, když promluví...
Bude se dívat jinam, když se na něj podívá...
A bude se tvářit, že je v pořádku, i když nebude...

Ne proto, že by ji nechtěl, ale proto, že ji chce až příliš.

Položil si hlavu do dlaní a poprvé v životě si přiznal pravdu, kterou se celý den snažil potlačit:

„Miluješ ji."

A s tím přiznáním přišla další, ještě horší:

„A nevíš, jak s tím žít."