Venku už byla noc, tichá a hluboká, a Astrid seděla u okna, jako by ji k němu někdo přivázal neviditelným provazem. Hory se rýsovaly v dálce...strašidelné a chladné, a ona do nich upírala pohled tak dlouho, až ji pálily oči.

Přesto ale nedokázala odvrátit zrak. Měla pocit, že když se jen na okamžik podívá jinam, ztratí s ním poslední spojení.

Venku byla taková tma, že nebylo vidět na krok. Foukal silný vítr a vzduch byl ostrý a štiplavý. Představila si, jak teď sedí někde v horách, zraněný, s rukama v obvazech, a v hlavě má zmatek, který nedokáže utišit.

Představila si, jak se na ní snaží zapomenout, a jak se snaží přesvědčit sám sebe, že to, co cítí, je jen slabost, kterou musí potlačit.

V komnatě bylo ticho, jen občas přerušené vzdáleným zavytím větru, který se proháněl mezi stromy pod hradem.
Její prsty stále nesly slabou vůni masti, kterou mu natírala ruce, a pokaždé, když se nadechla, cítila ji znovu.

Tak moc jí to připomínalo jeho, že se jí rázem rozbušilo srdce.

V myšlenkách se stále vracela k tomu okamžiku, kdy se na ni naposledy podíval... letmo, jako by se bál, že kdyby se jejich oči setkaly, už by nedokázal odejít...

Položila čelo na studené sklo a zamračila se. Vůbec nechápala, co se to s ním děje.

Ano, byla mladá a nezkušená...byla mužem nepolíbena a Leif byl první muž, který ji kdy držel v náručí, ale nebyla hloupá.

Moc dobře pochopila, že ji miluje, ale rozhodl se, že si to vyžene z hlavy.

„Hmm..." vydechla do ticha místnosti, „Tak na to zapomeň, regente. Já jsem stejně tvrdohlavá, jako ty!"

Ještě nějakou dobu jen tak seděla, a pak rázem vyskočila z křesla tak rychle, jako když do ní střelí. Sáhla po plášti přehozeném přes opěradlo a vyběhla ze dveří.

Musí si s někým promluvit, jinak se zblázní...

Brynhildina komnata byla v přízemí hned vedle kuchyně, a za několik okamžiků, už netrpělivě klepala na její dveře.

„Astrid," řekla tiše její stará chůva, když otevřela dveře, „Pojď dál."

Změřila si dívku pohledem a ukázala na stoličku vedle kamen.

Samozřejmě, že ji čekala. Nebyla by to Astrid, aby se jen tak vzdala.

„On utekl," vyhrkla Astrid bez okolků a zamračila se, „A já... já nevím, co mám dělat."

„Leif? Utekl?" Pozvedla Brynhild obočí, a snažila se tvářit neutrálně, protože její výraz jí říkal, že se chystá do boje.

„Ano," odsekla Astrid, až to znělo skoro naštvaně. „Prostě nasedl na koně a zmizel. Ani slovo. Ani pohled. Nic."

„To je celý on." Povzdechla, si Brynhild, ale ne překvapeně. Spíš jako někdo, kdo to čekal.

Astrid si založila ruce na prsou a bradu vystrčila vpřed. „Proč utekl? Ragnar říkal, že... že se bál. Že utekl před tím, co ke mně cítí."

„Má pravdu," usmála se Brynhild, a zadívala se na ni takovým tím pohledem, který člověka svlékne až na kost. „Viděla jsem, jak se na tebe dívá. Viděla jsem, jak se tváří, když se ti něco stane. A dnes... dnes jsem viděla, jak běžel do ohně, jako by mu na životě nezáleželo."

„Já vím..." Zašeptala Astrid a sklopila zrak, aby zakryla červeň ve své tváři, „Ale já...miluji ho, chůvo. A nedovolím mu, aby nám zničil život!"

Zadívala se na svou chůvu tak odhodlaně, že ta se neubránila úsměvu. Pak povytáhla obočí, jako by nechápala, co tím Astrid myslí.

„Aby vám zničil život?" Rozesmála se Brynhild konečně.

„Samozřejmě!" zamračila se Astrid, „Já ho miluju, a on mě...A udělám všechno...aby na to nezapomněl."

„Leif je tvrdohlavý jako mezek, děvče..."

„Ano, to já ale taky..."

„No...jestli se do sebe pustíte, bude to jako bouře, děvče. Ale víš co? Bouře někdy pročistí vzduch."