Haldrenfjord, několik dní po pohřbu

Sníh padal hustě, jako by se nebe rozhodlo pohřbít svět pod bílou přikrývkou. Vítr se opíral do hradeb Skarngardu a zalézal až do morku do kostí.

Leif Arensson stál na severní věži, zabalený v těžkém kožešinovém plášti válečníků rodu Haldren. Ledové vločky mu dopadaly na vlasy, na řasy, na ramena... a on je nechával, ať se na něm rozpouštějí.

Pod ním se rozprostíral celý Haldrenfjord. Temné jezero Skarn, zasněžené střechy vesnice Vargheimu, les Huldraholt zahalený v mlze. A nad tím vším, na obzoru, se pomalu rozsvěcela polární záře. Zelené a fialové pruhy světla tančily po nebi jako duchové starých bohů.

Leif se díval do dálky, ale neviděl krajinu. Viděl jen tvář muže, který mu byl víc než pánem.
Jarl Eirik Haldren.

Jeho smrt byla jako rána, která se nezahojí.
A dnes... dnes poprvé po mnoha letech ucítil, jak mu po tváři sklouzla slza.
Druhá v životě.

První padla, když mu bylo sotva deset a držel v náručí svého umírajícího otce.
Druhá teď... za muže, který ho vychoval, vedl a věřil mu.
Za muže, který mu svěřil to nejcennější, co měl.

„Leife?" ozval se za ním tichý hlas.

Ve dveřích věže stál starý správce Eldar Thorgilsson. Bylo mu něco přes sedmdesát let, ale léta mu neubrala nic na důstojnosti a moudrosti. Byl opřený o hůl, vousy měl zasněžené, oči unavené, ale stále bystré. Vítr mu cuchal šedé vlasy, ale on se tvářil, jako by ho to nezajímalo.

„Je čas," řekl měkce a zadíval se na mladého muže před sebou.

Leif Arensson byl pro něj téměř jako jeho syn. Ještě teď si pamatuje dobu, kdy ho jarl přivezl na Skarngard...

Leif snad nikdy ani nebyl skutečným dítětem. Už ve svých šesti letech žil se svým otcem hluboko v horách, daleko od lidí, daleko od bezpečí.
Jeho otec, Bjorn Arensson, býval kdysi válečníkem jarla Eirika, ale když se zamiloval do ženy z hor, jarl mu dal svobodu odejít. Jenže žena zemřela při porodu a Bjorn zůstal s novorozeným synem sám.
Poslední tři roky svého života byl těžce nemocný... a Leif, sotva starší než dítě, převzal všechno na sebe. Lovil, štípal dřevo, vařil, staral se o otce, udržoval chýši, přežíval v zimách, které by zlomily i dospělé muže.
Když jarl Eirik jednou projížděl horami a našel Bjorna mrtvého a Leifa sedícího u jeho těla, pochopil, že ten chlapec má v sobě sílu, jakou nemají ani zkušení válečníci.
Vzal ho s sebou na Skarngard a vychoval jako vlastního syna. Leif toho nikdy moc nenamluvil, byl tvrdohlavý jako horský býk, ale v jeho tichu byla moudrost, síla a přirozená autorita, která se rodí jen v těch, kdo nikdy neměli čas být dětmi.

„Vím." Přikývl Leif.

Eldar k němu pomalu došel a postavil se po jeho boku. Chvíli mlčeli. Jen vítr skučel mezi hradbami.

„Jarl by byl hrdý," pronesl Eldar tiše. „Na tebe. Na to, jak jsi všechno zvládl. Na to, že jsi ho přivezl domů. A na to, co dnes přijmeš."

„Nevím, jestli jsem připraven." Leif sevřel pevně čelist a povzdechl si.

„Nikdo není," pousmál se Eldar. „Ale přísaha už byla složena. A Astrid tě potřebuje."

Leif se znovu zadíval na polární záři.
„Je jí osm. Je to dítě. A já... já nejsem otec."

„Ne," přikývl Eldar. „Ale jsi její štít. A budeš jejím hlasem, když nebude vědět, co říct. Budeš její rukou, když bude potřebovat sílu. A budeš její oporou, když se svět obrátí proti ní."

„Co když selžu?" Zašeptal Leif a zavřel oči.

Eldar se zasmál...krátce, chraplavě, ale laskavě.
„Ty? Ty, který jsi přežil tři zimy v Huldraholtu, když jsi byl ještě kluk? Ty, který jsi zachránil jarla před smrtí? Ty, který jsi nejmladší than v historii rodu?"
Položil mu ruku na rameno.
„Jediné, co tě může zlomit, je vlastní strach. Pojď," řekl tiše Eldar. „Čeká na tebe."

≈≈≈

V jarlově staré pracovně hořel oheň. Astrid seděla na kožešině u krbu, kolena měla přitažená k hrudi a oči zarudlé. Když Leif vstoupil, zvedla hlavu.

Byla malá. Ztracená. A přesto v jejím pohledu bylo něco tvrdohlavého, co připomínalo jejího otce.

„Leife..." zašeptala. „On už nepřijde, že?"

„Ne. Ale já jsem tady," Zašeptal Leif a poklekl před ní, „A budu tady, dokud mě budeš potřebovat."

„A budeš mě učit jezdit na koni? A střílet z luku? A... a všechno?" Zašeptala s nadějí.

„Všechno," přikývl.

„A nenecháš mě Torvaldovi?" Hlas se jí zlomil.

Leif ucítil, jak se mu sevřelo srdce.
„Nikdy." Přikývl a tu přísahu myslel naprosto vážně.

Jak by mohl toto čisté a nevinné stvoření, nechat tomu bídákovi? Nikdy!
Ačkoliv byla ještě dítě, a tedy zatím nebyla tato otázka na stole...věděl, že Tornvald Grimson, pán sousedního panství si pro ni jednou přijde.
Až ji bude osmnáct, ohlásí se. Tím si byl jistý.

Astrid se na něj vrhla a objala ho kolem krku.
A Leif, muž, který nikdy neplakal, ji pevně sevřel v náručí a přísahal ji bezmeznou věrnost.