Haldrenfjord, několik týdnů po pohřbu

Zima stále svírala krajinu, ale ostrý smutek, který po jarlově smrti padl na Skarngard, už začínal slábnout. Lidé se pomalu vraceli ke svým povinnostem, dvůr znovu ožíval zvukem kovářova kladiva, a dokonce i Astrid se po dlouhých dnech ticha začala znovu smát.

Leif Arensson se snažil plnit svůj slib. Možná se až příliš snažil.

Eldar ho pozoroval s pobaveným úsměvem... takovým tím, který mají jen staří muži, co už viděli všechno.

Leif byl v boji neohrožený a v rozhodování pevný...
Byl nejlepším válečníkem, jaké Haldrenfjord měl...
Muži ho poslouchali na slovo a měl pověst tvrdého neúprosného a neoblomného muže...ale v citech? Tam byl neohrabaný jako medvěd v kuchyni. I když šlo „jen" o lásku k dítěti, neuměl ji vyjádřit jinak než skutky.

A Astrid?
Ta se ho držela jako ocásek...kam šel Leif, tam cupitala za ním.
Když se zastavil, narazila do něj.
Když si klekl, sedla si vedle.
A když se snažil být vážný, rozesmála ho tak, že se musel otočit, aby to neviděla.

≈≈≈

Toho rána ji vzal na dvůr. Sníh jim křupal pod nohama a vzduch byl ostrý jako čerstvě nabroušená čepel.

„Dnes začneme s lukem," oznámil jí Leif, jako by mluvil k mladému válečníkovi, ne k osmileté holce.

„Opravdu?" Rozzářila se Astrid, „Já budu střílet jako ty?"

„Jednou možná," odpověděl. „Ale dnes se naučíš držet luk správně."

Podal jí malý luk, který pro ni v noci vyrobil. Byl lehký, z pružného dřeva, a s tenkou tětivou. Astrid ho vzala do rukou s takovou úctou, jako by to byl poklad.

„A tohle," řekl Leif a vytáhl zpoza opasku krátký dřevěný meč, „je taky pro tebe."

„To je... můj?" Zalapala Astrid po dechu.

„Tvůj," přikývl. „Ale je to jen cvičný. Opravdový dostaneš, až budeš větší."

„Až budu mít třeba deset?"
„Až budeš připravená."

„Tak já budu připravená brzo!" Zatvářila se, jako kdyby to byla největší výzva na světě.

„To si nemyslím." Pousmál se Leif a změřil si to malé a tvrdohlavé stvoření.

„Ale budu!"
„Uvidíme."

Astrid natáhla luk. Tětiva se jí třásla, ruce taky, ale její blankytně modré oči byly soustředěné.

„Tak?" vypískla nadšením.

„Špatně," řekl Leif.

„Cože?!"
„Držíš to jako koza."

„Já nejsem koza!"
„Tak to drž jinak."

Astrid se zamračila, ale poslechla.
A když konečně vystřelila, šíp dopadl sotva dva kroky před ní.

„To bylo dobré," řekl Leif uznale.

„To bylo hrozné!"
„Ale lepší než nic."

Astrid se na něj podívala, jako by přemýšlela, jestli si z ní dělá legraci, a pak se rozesmála.

A Leif... ten tichý, tvrdohlavý than... se rozesmál taky.
Poprvé od jarlovy smrti.

Eldar, který stál opodál, opíral se o hůl, se tiše smál pod vousy.

„Jsi k ní tvrdý jako k dospělým," poznamenal.

„Je dědička," odpověděl Leif prostě.

„Je dítě," opravil ho Eldar a usmál se ještě víc...

Moc dobře totiž pochopil, že Leif se učí. Pomalu, neohrabaně, ale učí.

Nebyla to jen Astrid, kdo se učil novým věcem... učil se i on, ten neohrožený válečník, který znal víc o boji než o lidské blízkosti. Učil se lásce. Zatím jen té tiché, nenápadné lásce k dítěti, které mu bylo svěřeno.

A Eldar si uvědomoval, že vlastně není divu, že je v tom tak nesmělý. S tím, čím si ten chlapec prošel... s dětstvím, které nikdy nebylo dětstvím, s osamělostí hor, s nemocí a smrtí, která ho provázela od malička... nebylo divu, že city pro něj byly cizí zemí.

Ale právě proto Eldar věděl, že to zvládne. Protože kdo se naučil přežít v tichu hor, ten se dokáže naučit i milovat.

„Bude z vás dobrá dvojka," zamumlal. „Ať se vám to líbí, nebo ne."