Haldrenfjord, tři roky poté

Čas běžel, jak už to v horách bývá... tiše, neúprosně a bez ohledu na lidské starosti. Zima střídala léto, sníh tál a zase padal, a než si kdo uvědomil, uběhly tři roky od jarlovy smrti.

Astrid vyrostla. Už nebyla ta malá holčička, která se Leifovi věšela na krk a pletla se mu pod nohy. Teď jí bylo jedenáct, měla rychlé nohy, ještě rychlejší jazyk a tvrdohlavost, která se mohla měřit jen s tou Leifovou.

A Leif? Ten plnil svůj slib.
Učil ji jezdit na koni, střílet z luku, držet meč, číst stopy ve sněhu, poslouchat vítr v lese. Učil ji všechno, co uměl... a Eldar to celé sledoval s úsměvem pod vousy.

„Jste oba stejní," bručel často. „Tvrdohlaví jak dva býci na jednom poli."

A měl pravdu.
Astrid byla jako jeho stín. Když Leif šel na dvůr, šla za ním. Když šel do stáje, cupitala za ním. Když šel na trénink, seděla na plotě a sledovala každý jeho pohyb.

A když se jí zdálo, že se Leif někomu jinému věnuje víc než jí, dokázala se tvářit tak uraženě, že i Eldar měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas.

„Je to jen dítě," říkával si Leif pokaždé, když se na něj Astrid dívala těma velkýma, podezíravýma očima.
„Je to jen dítě," opakoval si, když ho vyslýchala, kde byl, s kým mluvil a proč se zdržel.

A Eldar jen kroutil hlavou.
„Majetnická," mumlal. „A ty jsi slepý, chlapče."

≈≈≈

Ano, Astrid už dávno nebyla ta malá holčička, která se Leifovi pletla pod nohy. Začínala růst do věku, kdy se dívky smějí zbytečně nahlas, šeptají si tajemství a probírají věci, které ještě úplně nechápou. A s Ingrid, kovářovou dcerou, se o klucích bavily čím dál častěji... i když Astrid pokaždé tvrdila, že ji žádní kluci nezajímají. Ingrid se tomu jen smála, protože dobře věděla, že Astrid se zajímá jen o jednoho... i když by to nikdy nepřiznala.

Ingrid byla o rok starší, silná, veselá a měla ruce od sazí, protože v kovárně pomáhala otci. Obě dívky spolu běhaly po dvoře, lezly na hradby, kradly jablka ze spíže a smály se tak hlasitě, že to bylo slyšet až do stáje.

A Eldar, který měl oči všude, si brzy všiml ještě jedné věci... kdykoli Leif věnoval pozornost někomu jinému než Astrid, třeba když Ingrid ukazoval, jak správně držet meč, Astrid se mračila tak urputně, že by tím dokázala probodnout i štít.

„Ta holka má v sobě víc ohně než kovárna," bručel Eldar pobaveně, když ji viděl, jak stojí opodál, ruce založené, obočí stažené, a tváří se, jako by jí někdo sebral poslední jablko ze spíže.

Když jednou Leif odjížděl na inspekci panství... což se stávalo čím dál častěji... Astrid byla jako na trní.
Seděla na hradbách, dívala se do dálky a čekala, až se na cestě objeví jezdec v šedém plášti. Ingrid se ji snažila rozptýlit, ale marně.

„On se vrátí," říkala jí.
„Já vím," odpovídala Astrid. „Ale co když... co když se mu něco stane?"

„Leifovi?" Ingrid se zasmála. „Tomu se nic nestane. Ten by přežil i pád z útesu."

„To není vtipné." Zamračila se.

A když se Leif konečně objevil, Astrid seběhla z hradeb tak rychle, že málem upadla.
A pak se tvářila, že ji vůbec nezajímá, že přijel.

„Jsi zpátky," řekla jen tak mimochodem.
„Ano," odpověděl Leif.
„Dobře."
A odešla.

Leif se podíval na Eldara, který stál opodál.

„Co jsem udělal?"
„Nic," usmál se Eldar. „A to je právě ten problém."

Ale nejvíce ze všeho Astrid nesnášela Leifova přítele...Ragnara Thorsena.
Ragnar byl válečník stejně starý jako Leif, ale povahou jeho pravý opak: hlučný, veselý, rád se smál, a ještě raději vyprávěl příběhy, které byly z poloviny pravda a z poloviny čistá fantazie.

Když přijel na Skarngard, dvůr ožil... a Astrid se zatvářila, jako by se na hradě objevil mor.

„Je moc hlasitý," prohlásila naštvaně.
„Je přátelský," opravil ji Leif.
„Je otravný," dodala Astrid.
„Je můj přítel."
„A já jsem tvoje dědička," odsekla.

Eldar si toho všiml, a když Leif zmizel ve stáji, obrátil se k Astrid.
„Nemáš ho ráda, co?" utrousil potlačujíc smích.
„Je jako zimnice." Odsekla.
„Je Leifův přítel."
„A Leif se s ním baví jako... jako muži." Zamračila se ještě víc.
„To je hrozné," zamumlal Eldar s hranou vážností.
„A chodí s ním za ženami," dodala Astrid šeptem, jako by to byla největší zrada na světě.

Eldar se musel otočit, aby nevyprskl smíchy.
„No ano," řekl nakonec. „Tak to muži občas dělají."

Astrid si založila ruce na prsou a zvedla bradu.
„Nemusí to dělat s ním."

A Eldar si v duchu pomyslel, že jestli Leif někdy pochopí, co se mu tu před očima rodí, bude to zázrak.