Haldrenfjord, když Astrid bylo čtrnáct

Na zadním nádvoří Skarngardu se ozývaly údery mečů, které se odrážely od kamenných zdí. Muži cvičili v kruhu, jejich dech se mísil s jarním chladem a slunce se odráželo od čepelí jako záblesky vzdálené bouře.

Eldar Thorgilsson stál opřený o hůl u staré studny a tvářil se, že sleduje trénink... ale jeho oči občas sklouzly výš, k ochozu nad nádvořím.

Tam seděly Astrid s Ingrid.
Nohy jim visely dolů, vítr jim cuchal vlasy a obě se tvářily, že jen tak pozorují muže v boji. Eldar se pod vousy pousmál.

Viděl to, co Leif neviděl... nebo vidět nechtěl.

Astrid se nedívala na trénink. Dívala se na Leifa.

A Eldar si vzpomněl na den před dvěma lety, kdy za ním přišla s rukama v bok, a bradou hrdě vystrčenou vzhůru, a oznámila Leifovi, že „už je žena".

Astrid vešla do zbrojnice rázným krokem, jako by šla do boje. Leif seděl na lavici, brousil meč a Eldar opodál třídil staré šípy. Oba muži zvedli hlavu, když ji uviděli.

„Leife," začala Astrid důležitě, „Musím ti něco říct."

„Je to důležité, Astrid?" Otřel čepel o hadr a zvedl k ní svůj zrak.

„Samozřejmě, že je to důležité!" Zamračila se, „Jen jsem ti chtěla říct, že už jsem žena!"

„To si ještě počkáš..., jsi pořád dítě, Astrid." Zamumlal.

„Ne, nejsem."

„Co tím myslíš?" Zarazil se, když viděl její odhodlaný výraz.

Astrid si odkašlala, jako by oznamovala něco nesmírně důležitého.
„Už mám měsíční krvácení."

Leif ztuhl.
Otevřel ústa. Zavřel je, a pak je znovu otevřel.

„Ty... cože? Ty... to... já..."
Zrudl tak, že vypadal jak čerstvě uvařená řepa. A Eldar si musel odkašlat, aby zakryl smích.

„Takže už jsem žena." Zatvářila se vítězně, „Jenom abys to věděl!"

„Já... já musím... něco... udělat..." Koktal Leif a vyskočil na nohy. Zakopl o vlastní nohu, narovnal se, popadl meč a zamířil ke dveřím.

„Leife," zavolal za ním Eldar pobaveně, „meč sis vzal, ale boty ne."

Leif se podíval dolů, zrudl ještě víc, popadl boty a doslova utekl ze zbrojnice.

A teď?
Teď seděla Astrid na ochozu, oči měla přimhouřené, a sledovala každý Leifův pohyb.

„Podívej, jak se předvádí," utrousila Ingrid a kývla bradou k Ragnarovi, který se smál tak hlasitě, až se koně v ohradě plašili.

„Ragnar se předvádí pořád." Zamračila se Astrid.

„A Leif ne?"
„Leif trénuje," odsekla.

Chvíli mlčely.
Dole na nádvoří Ragnar s Leifem přešli do boje s meči. Ragnar se smál, Leif byl soustředěný, tichý a pevný jako skála. Astrid sledovala každý jeho pohyb, jako by na něm závisel celý svět.

„Víš, co jsem slyšela?" naklonila se Ingrid blíž.

„Co?" Zpozorněla Astrid.

„Že dnes večer půjdou do vesnice."

„Proč?"

„Kam myslíš, že chodí muži večer?" Pokrčila Ingrid rameny ledabyle.

Astrid ztuhla. Pochopila, a nelíbilo se jí to ani trochu.

„To je nechutné," zamumlala.

„To je normální," opravila ji Ingrid.

„Ne pro Leifa."

„Astrid... Leif je muž." Zasmála se Ingrid.

„Ne. Leif je Leif." Zamračila se tvrdohlavě.

„A půjde za ženou." Pokračovala klidně Ingrid, „Všichni muži chodí za ženami. Slyšela jsem muže, když se bavili u medoviny, že po boji a tvrdé práci potřebují nahé ženské tělo..."

„Hm..., to je možné," zamračila se Astrid ještě víc, „Ale Leif nepůjde."

„A jak to chceš zařídit?"

„Já něco vymyslím."

„A víš, co jsem ještě slyšela?" Ingrid se naklonila blíž a oči ji zajiskřily. „Ženy ve vesnici říkaly, že Leif chodí k paní Svale."

Astrid ztuhla. „K... komu?"

„K té vdově u potoka. Prý se na něj těší."

„A Ragnar?"

„Ten tam chodí taky," pokrčila Ingrid rameny. „Ale jindy. Ragnar chodí všude."

Astrid se zamračila. „A Leif?"

„Leif chodí jen k ní."

A to byla věta, která Astrid píchla přímo do srdce.