Hradní kuchyně byla teplá, voněla chlebem a bylinkami. Stará Brynhild stála u stolu, míchala těsto a ani se neotočila, když Astrid vpadla dovnitř.

Brynhild byla žena, kterou znal na Skarngardu každý. Široká v ramenou, ještě širší v bocích, s rukama silnýma jako kovář a hlasem, který dokázal přehlušit i Ragnarův smích.

Byla to ona, kdo Astrid držel v náručí, když byla ještě miminko. Ona ji učila první písničky, první nadávky i první bylinky. A i když byla kuchařka, každý věděl, že rozumí léčivým rostlinám víc než polovina vesnice.

A Astrid? Ta ji milovala...
Brynhild byla její kuchařka, její chůva, její bylinkářka... a někdy i její spojenec ve věcech, které by Leif raději nikdy neviděl.

Když někdo kašlal, šel za Brynhild. Když někoho bolel žaludek, šel za Brynhild. A když někdo potřeboval, aby měl někdo jiný žaludek rozhozený, bylo mu špatně a měl běhavku... šel za Brynhild taky.

„Tak povídej," zabručela Brunhild, aniž by přestala míchat těsto. „Co zas potřebuješ, děvče?"

„Potřebuju... bylinky." Vyhrkla Astrid odhodlaně.

„Na co?"
Brynhild se konečně otočila, opřela se o boky a přimhouřila oči. „A mluv pravdu. Ty neumíš lhát."

„Na... žaludek."

„Na tvůj?" Pousmála se Brunhild.

„Ne."

„Na Leifův?"

Astrid zrudla. „Ne!"

Brynhild se zasmála. „Tak na čí?"

Astrid se nadechla, ale slova nešla ven.
Brynhild ji chvíli pozorovala... a pak se jí v očích objevil ten známý, pobavený lesk.

„Aha," řekla tiše. „Takže Svala."

„Ty... víš?" Vyhrkla Astrid a zrudla.

„Děvče," povzdechla si Brynhild, „já vím všechno, co se na tomhle hradě šustne. A ve vesnici taky. A máš štěstí...ta ženská si u mě dnes ráno objednala bylinky na trávení. Prý ji občas pálí žaludek."

„A Leif..." Pípla Astrid.

„Leif je muž," přerušila ji Brynhild jemně. „A muži potřebují..." Změřila si Astrid pohledem a povzdechla si, „A muži občas dělají hlouposti..."

Otočila se k truhlici, sáhla dovnitř a vytáhla malý plátěný sáček.

„Tohle jí tam odneseš místo těch, co si objednala. Až si to dá do čaje, poběží k latríně tak rychle, že ani neuvidí, kdo klepe na dveře."

„Vážně?!" Astrid se nahlas rozesmála, „Vážně poběží tak rychle na...Latrínu?"

„Samozřejmě, děvče," kývla Brynhild hlavou. „Ta stará dřevěná bouda, co se kýve, když fouká vítr. Tam bude sedět až do rána."

Astrid sáček převzala, jako by to byl poklad. „Děkuju."

„A neříkej, že jsem ti to dala," usmála se Brunhild, „Až se Leif bude divit, proč ta ženská nemůže otevřít dveře, chci být daleko."

U Svalina domu

Astrid sešla z hradu, přešla most a zamířila k vesnici. Dům paní Svaly stál u potoka, s otevřenými okny a lněnými záclonami, které se ve větru pohupovaly jako ruce, co lákají návštěvu.

Astrid zaklepala.

Dveře se otevřely a Svala se objevila ve dveřích. Měla tmavé vlasy, jemnou tvář, a oči, které se smály, i když neměly proč.

Astrid ji okamžitě nesnášela.

„Ano, děvče?"
Její hlas byl měkký, příjemný a Astrid to jen ještě víc rozčílilo.

„Brynhild posílá bylinky," řekla co nejzdvořileji. „Na žaludek."

„To je od ní milé. Děkuju."

Astrid jí sáček podala, a přitom si ji nenápadně prohlížela.
Co na ní Leif vidí?

Vždyť je... obyčejná.
Příliš jemná. Příliš měkká. Příliš... všechno.

Svala sáček převzala, aniž tušila, že drží v ruce vlastní zkázu večera.

„Vyřiďte Brynhild, že jí děkuju," řekla.

„Vyřídím," odpověděla Astrid a otočila se k odchodu.

Cestou zpátky k hradu se zastavila v úzké uličce mezi domy, kde se dalo projít jen bokem. A právě tam zaslechla hlasy.

„Řekl jsem ti, Torvalde," ozval se Leifův pevný a ostrý hlas, „že tady nemáš co pohledávat."

Astrid zatajila dech.

„A já jsem řekl, že až přijde čas, děvče Haldrenů bude moje. Přijdu si pro ni, Leife Arenssone, tím si buď jistý!"

Astrid cítila, jak se jí sevřelo hrdlo.

„To se nestane," procedil Leif skrz zuby, „Dokud jsem tu já, nikdy ji nedostaneš!"

Torvald luskl prsty.
Zpoza rohu se vynořili tři muži... vysocí, ozbrojení a nebezpeční.

„Otestujte ho," řekl Torvald.

Astrid se přitiskla ke zdi a srdce se jí rozbušilo jako splašené.

Leif se chvíli ani nepohnul. A pak... jako by se svět na okamžik zastavil... vyrazil.
První muž nestihl ani zvednout čepel... Leifova ocel se s jeho mečem střetla dvakrát, kov o kov, a muž se skácel do bláta.
Druhý se pokusil ustoupit, ale tři rychlé údery čepelí ho srazily na kolena.
Třetí se otočil k útěku, ale Leif ho dohnal jediným krokem a jediným přesným švihem mu vyrazil zbraň a poslal ho k zemi.

„Tohle si zapamatuju," sykl Tornvald, „A vrátím se!"

„Zapamatuj si. A drž se dál od Skarngardu!"

Když Torvald zmizel, Astrid zůstala stát bez hnutí. Srdce jí bušilo tak silně, že ho skoro slyšela. Ruce se jí třásly, ale ne zimou... strachem. Ne o sebe. O něj.

Ještě před chvílí si myslela, že žárlí.
Že ji pálí jen představa, že by Leif šel za jinou ženou.
Ale teď, když viděla, jak proti němu stojí tři ozbrojení muži... a Torvald s nimi...
když viděla, jak se Leif vrhá do boje, jak se čepele střetávají, jak se bláto zvedá pod jejich kroky...

...pochopila, že to, co cítila, nebyla jen žárlivost.

Byl to strach, který jí sevřel hrdlo tak pevně, až se jí chtělo plakat...
Strach, že by se mu mohlo něco stát...
Strach, že by ho mohla ztratit...

A v tom okamžiku, schovaná ve stínu mezi domy, a srdcem až v krku, si uvědomila něco, co ji zasáhlo jako úder:

Milovala ho víc než si, kdy dokázala připustit.

A když se Leif otočil, aby se ujistil, že Tornvald opravdu odešel, Astrid se rychle stáhla hlouběji do stínu, aby ji neviděl.
Ne dnes...

Ale věděla, že ten okamžik přijde...Až bude starší...

Jedno však věděla už teď... že její srdce si vybralo dávno.
A že dnešní noc to jen potvrdila.