Haldrenfjord...o další dva roky později...
Astrid je šestnáct let...

Astrid už dávno věděla, že miluje Leifa Arenssona...
Toho neohroženého, mlčenlivého, tvrdohlavého válečníka...a zároveň toho nejzaslepenějšího muže na světě.

Někdy měla chuť s ním zatřást.
Jindy mu vrazit sněhovou kouli do obličeje.
A občas... jako dnes... ho prostě praštit pánví po hlavě, jen aby si všiml, že už není dítě.

Když se ráno podívala do zrcadla, viděla to jasně: už dávno není ta hubená čtrnáctiletá holka.

Byla vyšší. Silnější. A... vyspělá tak, jak Brynhild jednou poznamenala naprosto bez obalu:
„Děvče, už jsi žena. Taková, která může dát muži přesně to, po čem touží."

Ingrid to potvrdila s úsměvem a bez stopy studu.
A Ragnar... ten se naposledy málem udusil pivem, když Astrid přišla k večeři v těch nejodvážnějších šatech, jaké měla. Seděl u stolu, smál se... a pak se zakuckal tak, že mu musel Leif praštit do zad.

Jen Leif nic. Ten vypadal, jako by byl slepý.
A to ji dohánělo k šílenství.

„Ten muž je vážně k ničemu," bručela Astrid, když si zaplétala vlasy, „Kdybych před ním stála nahá, asi by si myslel, že jsem ztratila košili."

Ale nevzdá se. Nikdy.

≈≈≈

Sněžilo. Těžké vločky padaly tiše, jako by se bály rušit večerní klid. Vzduch byl ostrý, mrazivý, a každé nadechnutí pálilo v plicích.

Astrid s Ingrid seděly na dřevěné lavici u staré borovice, zabalené v kožešině, ale i tak jim byla zima na prsty.

„Proč tu vlastně sedíme?" brblala Ingrid, i když odpověď dávno znala.

„Protože za chvíli vyjdou." Ušklíbla se Astrid.

„Aha...takže kvůli Leifovi?"

„Ne!" Protočila Astrid oči v sloup, „Asi kvůli tomu, že je tu teplo..."

„Jo. Teplo? V mínus deseti?"

„Mlč." Šťouchla Astrid svoji nechápavou přítelkyni.

Vůbec nechápala, jak může být Ingrid, tak zabedněná...

Seděli kousek od potní chýše, a zevnitř se ozýval Ragnarův hlasitý smích. Leifův hlas byl tišší a hlubší, ale ona ho slyšela...

„Myslíš, že tam budou ještě dlouho?" brblala Ingrid, „Je mi zima."

„Ne," odpověděla Astrid a zvedla hlavu. „Už to začíná. Tak se dívej. Minule jsi přeci říkala, že bys ráda viděla Ragnara nahého, ne?"

„Jo, to ano, ale..." zamračila se Ingrid, a došlo jí to ve chvíli, kdy se dveře sauny otevřely, a zevnitř vyběhli dva nazí muži.

Dveře se rozlétly dokořán a vyvalila se hustá pára, která se okamžitě mísila s mrazem a tvořila bílé obláčky.
Ragnar vyběhl první, celý rudý a rozesmátý, a vrhl se přímo do sněhu.
Za ním šel Leif... pomaleji, pára se mu zvedala z ramen, z vlasů a kůže, jako by byl zrozený z ohně.

Astrid zatajila dech.
Nikdy neviděla žádného muže nahého...
Nikdy neviděla žádného muže ani do půl těla nahého...
A konečně se ji splnil sen, vidět Leifa v celé své impozantní kráse.

„Bože," vydechla Ingrid. „Teď chápu, proč tu sedíš."

Astrid ji ignorovala. Nemohla odtrhnout oči od Leifova těla. Od jeho mohutné hrudi pokryté chloupky, jeho širokých ramen a pevného břicha...ale hlavně...od jeho rozkroku...

Leif se sklonil, nabral do dlaní sníh a přejel si jím po krku a hrudi.
Astrid cítila, jak jí hoří tváře, ale nebylo to zimou....

Ragnar si jich všiml první.

„No podívejme!" zasmál se nahlas. „Dvě malé špiónky!"

„My nejsme malé!" Vyskočila Astrid a zamračila se.

Leif se otočil a jeho pohled se setkal s jejím.
Na okamžik se zarazil. Jen na okamžik... ale Astrid to viděla.

A pak se stalo něco, co ji úplně rozhodilo. Leif zrudl.

Rychle se odvrátil, jako by ho někdo přistihl při něčem zakázaném.

Astrid měla chuť se smát, a zároveň brečet.
Zároveň ho obejmout, a zároveň ho praštit.

„On..." zašeptala Ingrid nevěřícně. „On se stydí?"

Astrid se usmála.
Pomalu a nebezpečně.

„Výborně," řekla tiše a oči ji nebezpečně zajiskřily.

Leif se neotáčel. Ne proto, že by se styděl za své tělo... to nikdy.
Byl válečník. Zvyklý na krev, na rány, na pohledy žen, které ho chtěly, i mužů, kteří mu záviděli.
Ale Astrid... ta byla něco jiného.

Před ní se cítil zranitelný způsobem, který neznal.
Nešlo o nahotu.
Šlo o to, že kdyby se na ni podíval, kdyby viděl její oči... ty živé, odvážné, příliš chytré oči... mohl by v nich spatřit něco, co si zakazoval.
Něco, co by neměl cítit.
Něco, co by ho mohlo ohrozit víc než jakýkoli meč.

A tak se odvrátil.
Ne před ní...před sebou.

Protože Astrid už dávno nebyla dítě...a on to věděl.
A právě to ho děsilo nejvíc.

***

Potní chýše a sauny nejsou žádný výmysl pozdějších dob... na severu Evropy existovaly už v raném středověku.

Vikingové používali tzv. badstofa nebo svetthús, malé dřevěné stavby, kde se rozpálené kameny polévaly vodou, aby vznikla pára. Sloužily nejen k očistě těla, ale i k léčbě, porodu a někdy i k setkávání.

Podobné potní chýše používali i Slované a Germáni. Dá se tedy říct, že sauny patřily k běžnému životu severských kmenů už od 8.–10. století, tedy dávno před dobou, v níž se odehrává náš příběh.