Hlavní síň byla ještě polotmavá, jen pár loučí hořelo u stěn a oheň v krbu praskal líně, jako by se mu také nechtělo vstávat. Venku se rozednívalo, mráz se držel na oknech a ticho narušoval jen vítr, který se opíral do okenic.

Leif seděl u dlouhého stolu, před sebou měl misku teplé kaše a hrnek medoviny.
Ragnar naproti němu, s rozcuchanými vlasy, ještě vlhkými po ranním opláchnutí sněhem.
Eldar seděl o kus dál, tiše krájel tvrdý chléb a namáčel ho do teplé kaše.

Byla to jejich obvyklá snídaně. Každodenní rituál. Jen čtyři lidé... Leif, Ragnar, Eldar a Astrid.

Astrid tu ale ještě nebyla a Leif tušil, že se každou chvílí přižene jako jarní velká voda, a to ho najednou nějak znervózňovalo...

Ragnar si nabral lžíci kaše, zakřenil se a prohodil:

„Tak... jak ses vyspal, regente?"

„Normálně." Zabručel Leif, aniž by zvedl pohled od své misky.

„Normálně...," zopakoval Ragnar s potlačovaným smíchem. „To znamená... dobře? Nebo... že jsi celou noc přemýšlel o tom, jak jsi včera..."

„Ne!" přerušil ho Leif ostřeji, než zamýšlel.

„Aha. Takže přemýšlel..." Rozchechtal se Ragnar.

Eldar zvedl oči od chleba, ale nic neřekl.
Jen se mu koutky rtů nepatrně pohnuly... což u něj znamenalo, že se baví.

„Nemám o čem přemýšlet." Procedil Leif skrz zuby a pevně sevřel lžíci v dlani.

„Ne?" Ragnar se opřel lokty o stůl. „Tak proč jsi včera málem utekl?"

„Byla tam Astrid." Vydechl, jako kdyby to všechno vysvětlovalo.

„Ano," pokrčil Ragnar rameny, „A?" Naklonil se blíž, „Leife... já tě znám. Není to první žena, která tě viděla nahého...a jistě ne poslední...ale když tě viděla Astrid... zrudl jsi jak kluk, co poprvé vidí ženskou."

„Ragnare..." Zavrčel Leif varovně.

„Neboj," usmál se Ragnar. „Já to nikomu neřeknu. Ale měl bys vědět, že ona..."

V tu chvíli se dveře síně otevřely a dovnitř vešla Astrid.

Vlasy měla spletené, tváře červené zimou, a oči ji nebezpečně jiskřily.
Zastavila se ve dveřích, rozhlédla se... a její pohled padl přímo na Leifa.

Leif se v tu chvíli zamračil tak, že kdo ho neznal, strachy by si odsedl, a ztuhl.
Ragnar se musel otočit, aby se nezačal smát nahlas a Eldar jen tiše usrkl medoviny.

„Dobré ráno," usmála se sladce Astrid a posadila se vedle Leifa. Blíž, než bylo nutné.

„Dobré." Zavrčel Leif.

„Tak," prohodil Ragnar, aby zakryl smích, „Co máš dnes v plánu, regente?"

„Dnes nás čeká dlouhá obhlídka hranic. Tornvald se poslední dobou moc neukazuje, což znamená, že něco chystá." Řekl Leif, rád, za změnu tématu, aniž by na dívku vedle sebe, byť jen na okamžik pohlédl.

„Dobře, vyrazíme po snídani."

„A já jedu s vámi." Oznámila Astrid samozřejmě, a natáhla se pro kus chleba.

„Nejdeš!" Vyprskl Leif, a otočil tak prudce, až málem převrhl hrnek.

„Jdu," odsekla Astrid. „Jsem dědička Skarngardu. Musím vědět, co se děje na mém území."

„Je to nebezpečné."

„A ty jsi můj ochránce," připomněla mu s úsměvem. „Tak mě ochraňuj." Sladce se na něj usmála, a naschvál se natáhla po slánce ve chvíli, kdy ji uchopil Leif.

Lehce se dotkla jeho ruky...ale dost provokativně na to, aby bylo znát, že to není náhoda.

Leif ucukl jako kdyby ho popálila, až mu slánka vypadla z ruky. A Astrid se naklonila ještě blíž...tak...aby ucítil vůni jejích vlasů...

„Jedu s vámi, a ty mi v tom nezabráníš..." Zamrkala na něj tak, že i Leif musel pochopit, že ho schválně dráždí. Sevřel čelist tak pevně, až mu vystoupily svaly na spáncích.

„Myslíš?!" procedil nebezpečně tiše.
Nezlobil se ale ani tak na ni, ale na sebe.
Na to, že mu stačí jediný její dotek... jediný její pohled... a najednou se chová tak, jak by se nikdy nechoval.

Astrid se usmála, jako by přesně věděla, co v něm vyvolává. A znovu se ho dotkla... jen konečky prstů, lehce a nenápadně.

To už bylo moc i na Leifa. Vstal tak prudce, až židle za ním zaskřípala o kamennou podlahu.
Popadl Astrid kolem pasu, zvedl ji ze židle jako nic a přehodil si ji přes rameno.

„Leife!" vyjekla, kopala do vzduchu a mlátila ho pěstmi do zad. „Okamžitě mě pusť!"

„Ne," zavrčel. „Přestaneš mě provokovat."

„Já? Já nic nedělám!" protestovala, ale v duchu se smála.

Ragnar se smál tak, že se musel opřít o stůl a Eldar si jen tiše povzdechl, jako by viděl něco, co dávno čekal.

Leif ji nesl chodbou jako pytel peří, zatímco Astrid nadávala, kopala a dožadovala se spravedlnosti.

„Jsi... jsi barbar!" sykla.

„Možná," odsekl Leif, „ale aspoň tě udržím naživu."

Donesl ji až k jejímu pokoji, otevřel dveře, a strčil ji dovnitř... a než stihla znovu něco říct, zavřel je za ní a zasunul závoru.

Astrid zůstala stát uprostřed pokoje, rozcuchaná, rozčilená... a s očima, které se nebezpečně smály.

Za dveřmi se ozval jeho hluboký hlas: „Zůstaneš tady."

„Jestli neotevřeš, rozbiju dveře!" vyštěkla.

Chvíli bylo ticho.

„To ať tě ani nenapadne!" Zahromoval unaveně a otočil se k odchodu. 

***

Regent ... dočasný vládce, jemuž je svěřeno panství, dokud dědic nedospěje.

Regent spravuje hrad, vede válečníky, rozhoduje o bezpečnosti a správě území.
Není pánem rodu, ale stojí na jeho místě, dokud dědička nepřevezme své právo.