O rok a půl později
Astrid je sedmnáct let, čtyři měsíce a deset dní...

Skarngard se za tu dobu změnil. A Astrid ještě víc.

Bylo jí sedmnáct a několik měsíců... věk, kdy se dívka mění v ženu tak rychle, že to okolí sotva stíhá sledovat.
A Leif Arensson... ten to sledoval až příliš pozorně.

Nechtěl. Přísahal si, že nebude, ale Astrid mu to nedovolila.

Od té ranní snídaně, kdy ji odnesl přes rameno jako neposlušné kotě, mezi nimi začal boj.
Tichý. Vytrvalý a vyčerpávající.

Astrid se rozhodla, že ho získá...
Leif se rozhodl, že se tomu ubrání...
A ani jeden z nich nehodlal ustoupit.

Astrid vyrostla do krásy, která byla nebezpečná sama o sobě.
Černé vlasy jí sahaly až k pasu. Její tělo bylo nebezpečně vyzývavé a žádoucí. Oči měla jasné jako led na fjordu a pohybovala se s jistotou ženy, která ví, že ji sledují.
A Leif... ten se za ten rok a půl naučil dívat jinam.
Nebo se o to aspoň pokoušel.

Ragnar to celé sledoval s pobavením, Eldar s tichým pochopením, kuchařka Brynhild velice ráda přispěla svou troškou do mlýna, a Ingrid samozřejmě také.
A vesnice si už dávno šeptala, že dědička Skarngardu je jako oheň... a že regent je jediný, kdo se jí dokáže postavit.

Jenže oheň se nedá držet v kleci navždy. A Leif to věděl...

„U všech hromů!" zaklel Leif už nejméně po desáté, „Ta prokletá dračice mě jednou zničí!" Na moment se zastavil, aby vzápětí začal znovu pochodovat sem a tam.

Nacházeli se s Ragnarem pod starým dubem u zadního nádvoří. Právě dokončili výcvik mladých válečníků, a když si Leif všiml, jak se Astrid schválně prochází kolem...ztratil nervy. Zase.

Všichni válečníci...do jednoho...rázem zapomněli na všechno okolo. A jediné, co je zajímalo, byla dívka, která v upnutém koženém oblečení kroužila provokativně kolem.

Leif si moc dobře všiml, že zajela s koněm do stáje tak, aby si ji nevšiml. Výslovně ji totiž zakázal vyjíždět samotné. Jenže ona si jako ostatně vždy, prosadila svou.

Měl chuť si ji přehnout přes koleno a pořádně ji nařezat. A to taky proto, že pak se evidentně úmyslně nakrucovala kolem cvičiště v tom svém upnutém jezdeckém oblečení.

Které ji ovšem také důrazně zakázal.

„Někdy mám pocit, že už mě neposlouchá ani mé vlastní tělo!" Pokračoval Leif naštvaně, aniž by se zastavil, „Ani to mé zatracené kopí...už mě neposlouchá!" vyštěkl, a hodil rozzuřený pohled ke svému rozkroku.

„Ale neboj, příteli..." rozesmál se Ragnar, „Nejsi jediný, komu se postavilo, jestli sis nevšiml..." Zarazil se uprostřed věty, když spatřil Leifův pohled.

Velice rychle mu totiž došlo, že se jeho přítel pomalu dostává do stavu, že by své vlastní válečníky mohl nechat vykleštit.

„Ehm..." odkašlal si Ragnar, „Tedy chci říct...že tvá chráněnka vyrostla do krásy. Je z ní krásná žena a..." Pokoušel se ho uklidnit.

„Žena?" Vyštěkl zase Leif, „Není žena! Je...je to ...rozmazlená holka, která se rozhodla, že mě přivede do hrobu!"

„Možná by stačilo...kdybys konečně zplenil její klín..." rozchechtal se Ragnar na celé kolo. Když se ale nadechoval k další poznámce, jeho oči zabloudily ke kovárně, a ihned mu v hrdle vyprahlo.

Ve dveřích kovárny totiž stála Ingrid s rukama založenýma na hrudi, a její výraz mu dost jasně sdělil, že večer bude mít zase peklo.

Ingrid totiž už půl roku byla jeho zákonitou manželkou. Vlastně ani sám nevěděl, jak se to stalo...
...jediné co si pamatoval bylo, že se jednou po promilované noci s Ingrid, probudil jako ženatý...

„Je to moje chráněnka! Nic víc!" vedl si Leif svou, „A nikdy víc nebude!"

„Jo jasně..." zasmál se zase Ragnar a kývl k jeho rozkroku, „To řekni jemu, příteli."

Leif se konečně zastavil a zpražil svého přítele takovým pohledem, že rázem zmlkl i on.

On moc dobře přeci věděl své. Chce ho dostat do hrobu, to je jisté!