Matka představená si povzdechla a rozhlédla se kolem.
Klášter svaté Hildegardy byl domovem, školou, a zároveň útočištěm před světem, pro mnoho mladých dívek a chlapců.
Všichni také po dovršení plnoletosti…tedy svého jednadvacátého roku, tuto školu opustí, ale ještě nikdy se na to netěšila tak jako nyní.

Dnes totiž nastal den, kdy brány kláštera opouštěla devatenáctiletá dvojčata, která zde byla od svého útlého věku. Dvojčata Avril a Cassian Ashbournovi.

Avril, tvrdohlavá rebelka. Hrdá, sarkastická a temperamentní. Od samého začátku, kdy vstoupila za zdi této klášterní školy, s ní byly jenom potíže. Žádná z dívek nebyla tak upovídaná, ani tak vzdorovitá jako ona.

A Cassian, její dvojče, nebyl o moc lepší. Vtipný, provokativní, okouzlující a s nebezpečným sklonem flirtovat se vším, co nosilo sukni.

„Doufám, že na Walderove neuděláte škole ostudu.“ Vydechla matka představená, a s jakýmsi úlevným pohledem pohlédla na dvojici, která se právě chystala k odjezdu.

Na nádvoří stál připravený kočár, a před ním na zemi nejméně deset obrovských kufrů.

„Tak doufám, Cassiane, že se jako muž ujmeš své odpovědnosti, a všechny ty kufry naskládáš na střechu kočáru.“ Zašklebila se Avril na svého bratra a pohodila svou dlouhou zrzavou hřívou.

„Proč já?“ oplatil ji Cassian škleb a pohodil rukou k hromadě zavazadel, „Já mám jen jeden kufr.“

„Ano…ale jsi muž…a jako takový…“

„Jako takový…“ skočil ji do řeči, „…nevidím důvod k tomu, abych ti zase dělal poskoka, sestřičko.“ Mrkl na ni, a demonstrativně své jediné malé zavazadlo upevnil na střechu vozu.

„Jenže muž má být gentleman, nemyslíš?“

„Gentleman? A neříkala jsi včera něco o rovnoprávnosti mezi pohlavím?“ Zabrblal Cassian a založil si ruce na prsou.

„Jo, ale to bylo při úplně jiné příležitosti. Pokud vím, tak…“

„Tak dost!“ Vložila se mezi ně matka představená a unaveně svěsila ramena.
Slovní přestřelky této dvojice byly každodenní náplní dne. Dohadovali se vlastně vždy a všude a časem si na to téměř každý i zvykl. I ona.

Moc dobře věděla, že ti dva by za sebe dýchali. Ale Avril si ráda svého bratra dobírala téměř za vše. A nejen svého bratra. Vlastně nebylo člověka v jejím dosahu, kdo by se alespoň jednou nestal terčem její zábavy.

No a Cassian…ten ji zdárně sekundoval téměř ve všem. Ovšem největší jeho posedlostí od chvíle, kdy se z něho začal stávat muž, byly dívky. A pro svůj zjev u nich míval samozřejmě úspěch.

„Lord Rowan Alistair Walderove vás očekává dnes večer,“ zopakovala matka představená, „Tak doufám, že naší škole neuděláte ostudu. Lord Walderove je vážený muž. Doufám, že si pamatujete, co jsme si o něm při hodině říkaly?“ Neodpustila si otázku. Ostatně jako vždy. Zkoušela své žáky snad při každé příležitosti.

„No jasně!“ Vyhrkl Cassian nadšeně, „Tedy…chci říci…samozřejmě. Je to hrdina. Nejlepší válečník naší doby. Jednou bych chtěl být jako on.“

„Hmm…hrdina?!“ zamračila se Avril a nakrčila nos, „Je to chlápek, který si myslí, že ví všechno nejlíp, a že jeho úspěchy mu dávají právo k tomu, rozhodovat o ostatních.“

„Zachránil naši zem, Avril!“ Nedal se Cassian, „Vyhrál válku Černých korun. Válku, která byla už dopředu prohraná. Dokonce i král ho respektuje, tak bys měla…“

„Co bych měla? Rozplývat se blahem z toho, že nás tenhle dědula teď bude drezírovat jako své vojáky?“

„Není to…“

„Tak dost!“ Dupla si matka představená, a ze všech sil se snažila zachovat klid. „Váš kočár čeká.“