Na hradě Walderove začínal každý den ještě před východem slunce.

Zatímco většina panství stále spala, nádvořím se už rozléhal křik vojáků, údery oceli a hlas kapitána, který měl očividně za to, že čím hlasitěji bude řvát, tím rychleji se jeho muži naučí bojovat.

Rowan Walderove stál na kamenných schodech vedoucích k cvičišti, s rukama založenýma na hrudi, a pozoroval dva mladé bojovníky, kteří se právě pokoušeli navzájem připravit o zuby.

„Jestli hodláte pokračovat tímhle způsobem,“ pronesl klidně, „mohu vám rovnou ušetřit čas a nechat vás oba pohřbít na jednom místě.“

Oba muži okamžitě přestali a Rowan si povzdechl. Den sotva začal a už měl pocit, že bude potřebovat víc trpělivosti, než kolik mu jí bylo při narození dopřáno.

„Koukám, že ses nějak špatně vyspal, příteli.“ Usmál se kapitán Gareth Blackthorne a postavil se vedle něho.

„To, že je mír, neznamená, že to budou muži flákat,“ zavrčel Rowan, ale Gareth jeho poznámku přešel bez povšimnutí.
Znal Rowana příliš dlouho na to, aby si jeho mrzutost bral osobně. Pod přísným pohledem a neústupnou povahou se skrýval muž, který by pro své lidi bez váhání riskoval vlastní život. Samozřejmě by to nikdy nepřiznal.

„Samozřejmě,“ přikývl Gareth, „a až jednou zemřeš, jsem si jistý, že tě nechají vytesat do kamene s mečem v ruce a výrazem, který máš právě teď.“

„Máš dnes v plánu být užitečný?!“ Rowan na přítele povytáhl varovně obočí, i když věděl, že v jeho případě to není nic platné.

Každý druhý by se strachy přikrčil, ale Gareth byl jediný, kdo si z něho nic nedělal.

Gareth se pobaveně usmál a sklopil pohled k cvičišti. Vojáci už znovu zaujímali svá místa, tentokrát s mnohem větší opatrností. Nikdo z nich očividně netoužil svého pána, lorda Walderove, popudit ještě víc.

Vtom se vedle nich ozvalo přidušené zakašlání.
Starý majordomus Valtr si nervózně prohrábl svůj dlouhý bílý vous.

„Ehm…můj pane…“ vydechl, „přišla zpráva z kláštera svaté Hildegardy.“

Rowanův výraz se nezměnil, ale Gareth si všiml, že nepatrně ztuhl.

„Ashbournovi?“

„Ano, můj pane,“ odpověděl majordomus, „jejich kočár by měl dorazit ještě dnes.“

„Pokoje jsou připravené?“

„Od včerejšího večera, můj pane. Ve východním křídle…jak jste přikázal.“

„A jejich zavazadla?“

„Přivezou je dnes, můj pane. Jen bych…“ Majordomus se na moment zarazil, ale Rowan ihned pochopil, že má jeho starý sluha ještě něco na srdci.

„Stalo se něco, Valtře?“

„Nic. Jen jsem se doslechl, že slečna Avril Ashbournová potřebuje na cestu deset truhel, můj pane.“  Vychrlil ze sebe tak udiveně, že Gareth měl co dělat, aby se nezadusil smíchy.

„Deset?“ vydechl Rowan, když majordomus zmizel za rohem.

„Deset,“ potvrdil Gareth vážně. „Buď si s sebou veze polovinu kláštera, nebo se hodlá na našem hradě usadit natrvalo.“

„Je jí devatenáct. Co proboha může potřebovat v deseti truhlách?“

„To bychom se měli zeptat jí.“

„Už teď mě bolí hlava.“ Rowan si promnul kořen nosu a povzdechl si.

„Výborně,“ poznamenal Gareth. „Ještě ani nedorazila a už na tebe má vliv.“

„Garethe.“

„Ano, můj pane?“

„Jdi zkontrolovat stráže.“

Když Gareth odešel, Rowan se znovu otočil ke cvičišti. Jeho muži už cvičili pozorněji, tak, jak je to učil.

Deset truhel…povzdechl si. Možná bych měl raději poslat pro dalšího správce.