„Páni…“ vydechl Cassian, když vykoukl z okna kočáru, „Jeho hrad je opravdu obrovský! Už se nemůžu dočkat, až uvidím lorda Walderove.“

V dálce se blýskaly mohutné věže majestátního hradu Walderove, ale Avril nadšení svého bratra nesdílela.
Kočár se drkotal po kamenné cestě skoro celý den, a ona měla pocit, že jí bolí snad celé tělo. Hlavně její pozadí.

„Vůbec nechápu, proč jsme nemohli přespat v tom hostinci u cesty…“ zavrčela rozladěně a zavrtěla se na sedadle,“ potřebovala bych se umýt, upravit a převléknout.“

„Kočí říkal, že lord trval na tom, abychom byli do večera na Walderove.“ Odpověděl Cassian a pohodlně se rozvalil na sedačce.
Nářky své sestry, která byla o celých patnáct minut mladší, už ani nevnímal.

Avril byla sice velmi krásná, ale také velmi svéhlavá a rozmazlená. I když matku nikdy nepoznali, protože zemřela při jejich porodu, a otec je dal na vychování do klášterní školy svaté Hildegardy, tak často jezdili domů, na panství.

Otec Avril rozmazloval, jak jen to šlo. Chtěla nové šaty? Dostala je. Chtěla šperky? Nechal jí přivézt ty nejkrásnější, jaké mohl sehnat. A když zatoužila po vlastním koni, nemusela ani dlouho prosit. O několik dní později už se proháněla po panství na klisně, kterou si sama vybrala.

Občas si říkal, že kdyby požádal o něco podobného on, otec by mu místo toho podal meč a vysvětlil mu, že muž musí nejprve dokázat, že si takový dar zaslouží.

A vlastně by se ani nemohl divit.
Byl to muž své doby. Od syna očekával odvahu, disciplínu a schopnost postarat se jednou o rodinu i celé panství. Proto se od útlého věku učil jezdit na koni, zacházet se zbraněmi a nést následky vlastních rozhodnutí. Otec k němu býval přísný, někdy až příliš, ale nikdy nepochyboval o tom, že mu na něm záleží.

U Avril to však bylo jiné.

Možná v ní viděl svou zesnulou ženu. Možná si jen nedokázal odepřít radost z toho, že ji může rozmazlovat.

A tak zatímco on slýchával, že se musí naučit postarat sám o sebe, Avril stačilo obejmout otce kolem krku a podívat se na něj svýma nevinnýma očima. A většinou pak dostala přesně to, co chtěla.

On ji za to samozřejmě rád škádlil, ale pravdou bylo, že by pro svou sestru udělal totéž. Byla jeho dvojče, jeho nejbližší člověk a navzdory všem jejím otravným vlastnostem někdo, koho by nikdy nevyměnil.

I když ho občas napadalo, že by si zasloužila alespoň pár lekcí otcovy přísné výchovy.

„To teda nevím proč,“ zamračila se Avril na bratra, „zadek mě bolí tak, že mám pocit, že ho ani necítím. A to nemluvím o tom, že mám hlad a potřebuji na záchod.“  Ještě jednou se zavrtěla na sedadle a vykoukla z okna.

„Protože cesty nejsou bezpečné,“ pokrčil Cassian ledabyle rameny, „proč myslíš, že nám lord Walderove poslal takový doprovod stráží?“

„Ani přepudrovat nos si nemůžu,“ zavrčela znovu Avril, jako kdyby ho neslyšela, „lord Walderove by si měl uvědomit, že jsem žena. Ne, jeden z jeho mužů…a rozhodně nejsem jeden z jeho vojáků!“ dokončila Avril rozhořčeně.

„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ ujistil ji Cassian s nevinným úsměvem. „Jeho vojáci si totiž nestěžují každých pět minut.“

„Cassiane, přísahám, že jestli ještě jednou otevřeš pusu…“

„Co? Vyhodíš mě z kočáru? To bys musela nejdřív vstát.“

Avril po něm vrhla vražedný pohled, ale než stačila vymyslet dostatečně krutou odpověď, kočár náhle zpomalil.

„Konečně!“ vydechla a okamžitě se naklonila k oknu.

Za vysokou železnou bránou se před nimi otevřelo rozlehlé nádvoří hradu Walderove.