„Váš pokoj, slečno Ashbournová,“ řekl Valtr, když otevřel dřevěné dveře a Avril pomalu vstoupila.
„Vaše pokoje se nacházejí ve východním křídle,“ pokračoval majordomus. „Jsou připraveny podle pokynů lorda Walderove. Pokud vám bude cokoli chybět, stačí říci služebnictvu.“

Avril vstoupila dovnitř… a na okamžik zapomněla na všechny své stížnosti.

Pokoj byl nádherný.
Vysoká okna propouštěla dovnitř poslední zlaté paprsky zapadajícího slunce. Podél stěn stál tmavý vyřezávaný nábytek, u okna se nacházelo pohodlné křeslo a na protější straně místnosti vévodila prostoru široká postel s nebesy a závěsy v barvě temně vínového sametu. Na stolku hořely dvě svíce a v krbu příjemně praskal oheň.

Za paravánem už stála připravená dřevěná káď, z níž stoupala pára. Dvě služebné přinesly poslední džbány s horkou vodou a dolily je do koupele.
Avril se konečně přestala mračit.
Možná tenhle hrad přece jen nebyl tak strašný, jak si původně představovala.

Avril pomalu přešla k oknu. Pod ní se rozprostíraly zahrady obklopené vysokými kamennými zdmi. Za nimi se zvedaly lesy a vzdálené kopce, které se v podvečerním světle ztrácely v mlze.

Musela uznat, že něco takového nečekala. Představovala si temnou, nevzhlednou kobku s postelí a stolkem u stěny, ale tohle? Ani ve snu.
Ihned ji napadlo, že si lord musel nechal na jeho vybavení záležet.

Což ovšem neznamenalo, že by mu to hodlala někdy říct.

„Pokud budete cokoli potřebovat, slečno, služebnictvo vám bude k dispozici,“ zopakoval Valtr.

Podle jeho výrazu však měla dojem, že jí ani v nejmenším nedůvěřuje.

„Večeře se bude podávat v hlavní síni za hodinu. Lord Walderove očekává, že se k němu se svým bratrem připojíte.“

„Samozřejmě,“ odpověděla Avril. „Už mám hlad jako vlk.“

Valtr se uklonil a odešel.
A jakmile se za ním zavřely dveře, Avril ze sebe vydechla dlouhý povzdech.

≈≈≈

O hodinu později už Avril vypadala podstatně spokojeněji.

Po horké koupeli a převlečení do tmavě modrých šatů, které jí zvýrazňovaly pas a ladily s jejíma očima, se konečně cítila jako člověk. Služebná jí pomohla rozčesat vlasy a sepnout je několika ozdobnými sponami. Ještě si nasadila drobné náušnice a naposledy se prohlédla v zrcadle.

„Tak,“ zamumlala. „Pokud mě má ten muž nesnášet, alespoň mu nedám důvod tvrdit, že se neumím oblékat jako žena.“

Když vyšla na chodbu, čekal tam na ni sluha, který ji měl doprovodit do hlavní síně.

Cestou míjeli vysoká okna, staré portréty a nástěnné svícny, jejichž světlo vrhalo na kamenné stěny dlouhé stíny.
Hrad byl mnohem rozlehlejší, než si původně představovala. A přestože se na chodbách pohybovalo služebnictvo, všude panoval zvláštní řád a klid.

Jako by tu každý přesně věděl, kam patří.  Jen si nebyla jistá, jestli ji to uklidňuje, nebo děsí.

Když sluha otevřel dveře hlavní síně, ozval se z místnosti mužský smích…

U dlouhého stolu sedělo několik mužů. Stěny osvětlovaly svícny a na stole byly připraveny mísy s pečeným masem, chlebem, zeleninou a ovocem. U čela stolu seděl lord Rowan Walderove.

A vedle něj Cassian.

Její bratr se právě nakláněl dopředu a s takovým nadšením něco vysvětloval, až málem převrhl pohár.

„Takže jste opravdu vedl útok přes severní průsmyk?“ zeptal se Cassian. „Proti celé jejich jízdě?“

„Neměli jsme příliš na výběr,“ odpověděl Rowan klidně. „Kdybychom čekali na posily, nepřežil by to nikdo.“

„Ale přesto jste zvítězil.“

„Přežili jsme. To není vždy totéž.“

Cassian na něj hleděl, jako by právě vyslechl největší moudrost, jaká kdy zazněla.

Avril protočila oči.
Samozřejmě. Její bratr byl na hradě sotva hodinu a už se choval, jako by se mu splnil největší sen jeho života.

„Slečna Avril Ashbournová,“ oznámil sluha.

Rozhovor u stolu utichl a Rowan k ní zvedl oči.

Na okamžik si ji mlčky prohlížel a Avril si uvědomila, že si všiml jejích šatů, upravených vlasů i toho, jak se snaží tvářit naprosto lhostejně.

„Slečno Ashbournová,“ pronesl a mírně přikývl.

„Lorde Walderove.“

Avril se usadila na volné místo vedle Cassiana a ten se k ní okamžitě naklonil.

„Měla bys slyšet, co mi právě vyprávěl o bitvě u Černého hřebene.“

„Jsem si jistá, že mi to během večeře několikrát zopakuješ.“

„Avril.“ Okřikl ji bratr a zamračil se.

„Cassiane.“ Vrátila mu Avril škleb a Rowan skryl pobavený výraz za pohárem vína.

„Doufám, že jste si po cestě odpočinula,“ řekl.

„Ano. Váš hrad má jednu výhodu.“

„A tou je?“

„Horká voda a pohodlné postele.“

Gareth, který seděl naproti nim, se zatvářil neutrálně a Rowan mu věnoval krátký pohled, ale pak obrátil pozornost zpět k Avril.

„Budu to považovat za pochvalu.“

„Jak myslíte.“ Pokrčila ledabyle rameny.
Jeho klidný tón ji rozčiloval mnohem víc, než kdyby se s ní začal hádat.

Naložila si na talíř trochu pečeného masa, zeleniny a ovoce a rozhodla se, že bude nejlepší věnovat se jídlu.
Neměla nejmenší chuť trávit večer rozhovorem s mužem, který působil, jako by ho nedokázalo nic vyvést z míry.

„A co vy, slečno Ashbournová?“ ozval se Rowan po chvíli. „Co očekáváte od svého pobytu na Walderove?“

Avril zvedla oči od talíře.

„Klid. Pohodlí. A samozřejmě…možnost rozhodovat o vlastním životě.“

U stolu na okamžik zavládlo ticho.
Cassian se zadíval na svou sestru s výrazem člověka, který právě zaslechl něco velmi nebezpečného.
Gareth se pomalu opřel do židle a Rowan položil pohár na stůl.

„Poslední bod by mohl být poněkud obtížnější.“

„Opravdu? A pročpak?“

„Protože za vaši bezpečnost nyní odpovídám já.“

„To je od vás jistě velmi šlechetné. Ale pokud si dobře vzpomínám, můj otec vás požádal, abyste na nás dohlédl. Nikoli abyste nám řídil život.“

Rowanův výraz se změnil jen nepatrně. Přesto si Avril všimla, že zmínka o jejím otci z něj na okamžik setřela veškeré pobavení.

„Váš otec byl můj přítel, slečno Ashbournová. Dal jsem mu své slovo, že se o vás postarám. A mám v úmyslu svůj slib dodržet.“