Walderove. Současnost.

„Jste na místě, slečno.“ Ozval se taxikářův hlas jakoby z dáli a Avril rozespale otevřela oči.

Chopila se rukojeti svého jediného zavazadla a vystoupila z auta.
Byla zpět. Doma. Na jediném místě, které takto dokázala nazvat.

Walderove se před ní tyčilo v celé své kráse, a ona po dlouhých šesti letech pocítila jakýsi náznak radosti.

Ještě teď si pamatovala na ten den, když před šesti lety odjížděla. Bylo jí tehdy dvanáct let a měla pocit, že se jí v jediném okamžiku zhroutil celý svět.

Když její rodiče zahynuli při autonehodě, zůstala úplně sama, bez příbuzných a bez možnosti zde zůstat. Byla odvezena do internátního zařízení…a nyní se konečně po dlouhé době vrátila zpět.

„Ehm… slečno Avril…“ ozval se známý hlas a vytrhl ji z letargie. Ani nevěděla, jak dlouho tam jen tak stála bez hnutí a dívala se na dům, který před ní vyrůstal jako stín z minulosti.

Walderove působilo přesně tak, jak si ho pamatovala… a přesto jinak.
 Rozlehlé kamenné sídlo se tyčilo nad krajem jako němý strážce. Jeho fasáda byla tvořena tmavým kamenem, který i po opravách působil starobyle a chladně. Dvě nižší věže po stranách dodávaly domu zvláštní, téměř pevnostní charakter, jako by kdysi sloužil k obraně, ne k bydlení. Vysoká okna byla rámovaná těžkým dřevem a střecha byla pokrytá břidlicí.
 Před hlavním vstupem se rozprostíralo široké kamenné schodiště, jehož stupně byly lehce ohlazené časem. A kolem celého panství panovalo zvláštní, hutné ticho.

„Slečno Avril,“ ozval se hlas znovu a Avril se konečně probrala.

Valtr stál u paty schodiště, přesně tak, jak si ho pamatovala. Ve stejném kabátu. Stejném postoji, a dokonce i se stejným výrazem na tváři, který se neměnil ani po letech.

„Valtře…“ Vydechla Avril šťastně a objala překvapeného majordoma okolo krku, „Jsem tak ráda, že jsem doma.“

„Všechno už je připraveno na váš příjezd, slečno Avril,“ řekl majordomus a několikrát zamrkal, aby skryl své dojetí, „Abigail pro vás připravila váš oblíbený pokrm.“

„Abigail?“ vykulila Avril oči a změřila si starého majordoma od hlavy až k patě. Nemohla si pomoci, ale zdálo se jí, jako kdyby nezestárl o jedinou minutu svého času., „To chceš říct, Valtře…že Abigail je zde také?“

„Samozřejmě, slečno,“ odpověděl majordomus klidně a podržel těžké, dřevěné dveře, aby mohla vstoupit, „Všechno zůstalo při starém…přesně tak, jak si to tu pamatujete.“

Avril pomalu vstoupila do domu a s dojetím se rozhlédla kolem. Všechno bylo přesně takové, jako kdysi.

Hlavní hala byla rozlehlá a chladná. Pod nohama se rozprostírala kamenná podlaha, jejíž desky byly lehce ohlazené časem. Vysoké stěny lemovalo tmavé dřevěné obložení, které pohlcovalo světlo a dodávalo prostoru zvláštní, téměř posvátnou atmosféru.
Po levé straně se táhlo široké schodiště s těžkým vyřezávaným zábradlím. Schodiště vedlo do horního patra, kde se nacházely pokoje, které znala z dětství. Některé byly prázdné a uzavřené. A některé… nikdy neotevřela.

Po pravé straně se nacházela dlouhá chodba, která mizela ve tmě. Avril si vybavila, že tam kdysi bývaly salóny, knihovna, jídelna a kuchyň.

„Všechno je tak, jak jste to tu znala,“ pronesl Valtr tiše, jako by se bál narušit atmosféru domu. „Jen jsme udržovali pořádek. Panství… nemá rádo změny.“

„Je to zvláštní,“ zašeptala Avril a přejela prsty po chladném dřevěném zábradlí, „Jako by se tu nic nezměnilo.“

„Některé věci se tu opravdu nemění, slečno Avril,“ přikývl Valtr a kývl hlavou ke stolku pod schodištěm, na kterém ležela váza plná tulipánů. „Zahradník připravil vaše oblíbené květiny, slečno.“

„Hagen?“ Vydechla Avril nevěřícně, když si vzpomněla na starého zahradníka.
Najednou si připadala tak, jako kdyby odtud nikdy neodešla.
Ale než stačila ještě něco říct, Valtr už stoupal po schodech do patra, kde se nacházel její původní… dětský pokoj.