Když se Avril na druhý den ráno probudila, několik vteřin jí trvalo, než si uvědomila, kde se vlastně nachází. Teprve když otevřela oči, vybavil se jí včerejší příjezd na Walderove.

„Konečně zase doma…“ zašeptala do ticha pokoje a posadila se. Ospale se rozhlédla kolem a několikrát zívla.

Náhle se jí pokoj zdál jiný než zvečera. Jiný, než si pamatovala jako malá holka. Ale nakonec jen mávla rukou.

Určitě se mi to jen zdá, napadlo ji, a honem zapátrala v paměti, jaké závěsy visely den předtím na oknech.

„To je zvláštní…“ zamumlala a shodila nohy z postele. I postel se jí zdála jiná než ta její původní.

Že by ji Valtr vyměnil? prolétlo jí hlavou, a nakonec usoudila, že ano. Však už byla daleko starší než ta dvanáctiletá holka, která v tomto pokoji před šesti lety bydlela.

Postavila se na studenou podlahu… a pak nevěřícně zavrtěla hlavou. Místo dřevěných parket ležel na kamenné podlaze těžký, vlněný koberec.

„To jsem fakticky padlá na hlavu?“ zamumlala znovu a rozhlédla se kolem.

Najednou měla pocit, jako kdyby to tu ani nepoznávala.

Její psací stůl s počítačem zmizel a místo něj stál jiný… masivní, vyřezávaný, s kalamářem a psacím brkem. V rohu místnosti stál krb, ze kterého ještě sálalo příjemné teplo, a podél zdí leželo několik dřevěných truhel.

Když její pohled sklouzl k nočnímu stolku, na kterém ležela stará kniha v kožených deskách, trochu si oddychla.
To přece byla ta kniha, ze které jí matka čítávala, když byla malá. A kterou den předtím, když ji Valtr zavedl do pokoje, po letech zase našla.

Musela si ale přiznat, že i to bylo zvláštní. Byla si totiž jistá, že když odsud před lety odjížděla, měla ji s sebou. Jenže pak se prostě vypařila… a našla ji až tady.

Ještě několik vteřin zůstala stát uprostřed místnosti a přemýšlela, zda někde v místech, kde se právě nacházel krb, nebyli ještě před šesti lety dveře do její vlastní koupelny.
Pak ale došla k jedinému možnému závěru…včera byla tak unavená, že usnula dřív, než si stihla vše prohlédnout, ale hlavně…její vzpomínky na tento dům jsou zřejmě hodně…hodně zkreslené.

„Kruci!“ Zavrčela a vyrazila ze dveří tak, jak byla. V krátkém, bílém tričku s nápisem „Sexem ku zdraví.“  Růžových kalhotkách s ještě růžovějšími kanýry na zadku, které dostala od své jediné a nejlepší kamarádky Bibi a chlupatých růžových bačkorách ve tvaru kačera Donalda.

Rozeběhla se chodbou tak rychle, že až po nějaké době ji došlo, že na stěnách místo moderních lamp, visí těžké železné svícny, ve kterých právě dohořívaly svíčky.

„Co to…?“ Zamrkala překvapeně, a tehdy ji napadlo, že jistě došli peníze na chod domu, a tak Valtr šetří elektřinou.

Jenže když udělala další krok, uvědomila si, že to není jen o světle…celá chodba byla jiná.
Stěny byly kamenné a pod nohama ležely úzké, ručně tkané běhouny. I vzduch… byl jiný. Chladnější a syrovější.

Seběhla tedy po schodech dolů a zamířila dlouhou chodbou ke kuchyni. Byla si jistá, že Valtr i Abigail budou tam.

„Dobré ráno, slečno Avril,“ Ozvalo se náhle vedle ní, když procházela kolem zavřených pokojů, u kterých si už ani nepamatovala k čemu slouží.

„Valtře… co se to tu sakra děje?!“ Téměř vykřikla a majordomus se na okamžik zarazil, jako by čekal jinou otázku.

„Doufám, že jste se dobře vyspala… vaše cesta byla dlouhá.“  Řekl nakonec a změřil si ji od hlavy až k patě udiveným pohledem.

„Moje… cesta?“ zopakovala Avril nechápavě, a pak jen mávla ledabyle rukou, „To nestálo za řeč…vždyť víš, že mě taxík vyložil až zde.“

„Obávám se, že nevím, o čem mluvíte slečno,“ odvětil majordomus opatrně. Tak, jako kdyby pochyboval o jejím dobrém duševním zdraví, „Včera vás kočár přivezl až v noci a…“

„Kočár?!“ Vydechla, „Valtře…já jsem přijela autem.“

Valtr se jen jemně pousmál. Ten úsměv byl zvláštní… jako když dospělý reaguje na dítě, které říká něco nesmyslného.

„Slečno… tady široko daleko žádná auta nejezdí.“

Avril se už nadechovala k odpovědi, když se zpoza rohu vynořila Abigail.

„Snídaně je připravena,“ pronesla tiše. „A pan Rowan se ptal, zda se slečna už probudila.“

„Pan… kdo?“

„Pan Rowan, slečno,“ pokrčila Abigail rameny, „Váš… budoucí manžel.“