Existuje místo, kde se zastavil čas…

Isabel Clarková dočetla první větu a na okamžik se zadívala na svou malou dceru. Avril ležela pod huňatou peřinou, vytaženou až k nosu, a oči jí svítily jako dvě malé, zelené lampičky.

Isabel se pousmála. Jako každý večer, už nejméně po sté se začetla do příběhu, který její malá dcerka nade všecko milovala a který musela číst stále dokola.

Starou knihu se zažloutlými stránkami našli mezi starým haraburdím chvíli poté, co se do tohoto starého sídla před necelým rokem přestěhovali.

Walderove. Tak se jmenovalo starobylé rodové sídlo, které stálo na kopci na kraji vesnice a už dlouhé roky bylo zcela opuštěné. Bylo zpustlé, zanedbané, ale ona a její manžel David si ho zamilovali na první pohled.

Lidé z vesnice je však od koupi zrazovali. Někteří se při pouhé zmínce o Walderove pokřižovali, jiní jen ztichli a odvrátili zrak. Říkali, že v domě straší. Že v jeho zdech žije něco, co nepochází z tohoto světa. A že žádné děvče se tam nedožije osmnácti let.

Další tvrdili, že kdysi v temných dobách středověku patřilo muži, který vládl kraji tvrdou a nesmlouvavou rukou… a že právě on tam po nocích bloudí. Lord Walderove, říkali, je uvězněný mezi světy a trpí za své dávné hříchy.

Oni ale žádným z těchto povídaček nevěřili. A tak nechali staré sídlo opravit do jeho původní, okázalé krásy.

„Měla bys už spát, Avril,“ zamračila se Isabel naoko na svou neposednou dcerku. Bylo jí sotva šest let, ale už nyní uměla číst, psát a počítat a vyřídilku měla takovou, že i starý majordomus Valtr se kolikrát nezmohl ani na slovo.

„Ještě ne, maminko, prosím…ještě mi přečti tu nejstrašidelnější část. Tatínek mi ji vždycky přečte.“ žadonila Avril tak, že Isabel jako vždy svolila.

„To není pohádka na dobrou noc…budeš mít divoké sny, Avril.“ Povzdechla si Isabel a prsty zamyšleně přejela po kožené vazbě knihy.

„Existuje místo, kde se zastavil čas. A tomu místu se říká… Walderove.“ Přečetla Isabel pomalu a Avril nadšeně zatleskala.
Jí ale přeběhl mráz po zádech a ani nevěděla proč. Četla už ten příběh po tolikáté, že ho znala téměř zpaměti, a přesto měla pokaždé tak zvláštní tísnivý pocit u žaludku.

Avril ale hltala každé její slovo jako kdyby ho slyšela poprvé. A jediné, co Isabel uklidňovalo byl fakt, že nebyl o moc strašidelnější než mnohé báchorky pro děti… „jen pravdivý“.

To slovo se rozeznělo v její hlavě jako tichý alarm, ale ihned ho zahnala do nejzazšího koutku své mysli.
 Však kdo by v dnešní době věřil povídačkám?