„Půjdeš až poslední, Violet, ale vůbec se mi to nelíbí," povzdechla si Simona. „Kdybych nevěděla, jak moc ti na tom záleží a že žiješ jen pro pomstu, zatrhla bych ti to."

„Neboj se o mě. Umím se o sebe postarat. Raději mi řekni, který z nich to je."
Obě vykukovaly zpod plenty a dívaly se do hlediště, kde seděli nejbohatší a nejvlivnější muži ve státě.

„Támhle ten. Ten, co sedí u stolu sám. To kolem něj je samá ochranka."

Violet přejela pohledem celé hlediště a zamrazilo ji.

Asi dvacet mužů... když nepočítala ochranku... přišlo jen kvůli jedinému účelu: koupit si svou sexuální otrokyni.

Její pohled sklouzl k muži, na kterého ukázala Simona. U srdce ji píchlo nenávistí. Kdyby nevěděla, o koho jde, musela by si přiznat, že jako muž je opravdu hezký. Seděl ledabyle opřený v křesle a s téměř lhostejným výrazem sledoval konferenciéra a předvádějící se dívky.

Měl na sobě černou, lehce rozhalenou košili a dokonale padnoucí, předražený oblek. I přes látku bylo vidět, jak je mohutný.
Jeho obličej byl až nepříjemně dokonalý... tmavé, upravené vlasy, několikadenní zastřižené strniště a ostré rysy. Typ muže, před kterým ženy padají na kolena.
Ona však cítila jen nenávist.

S každou další dívkou si uvědomovala, že už není cesty zpět. Musela to udělat, i když se jí podlomila kolena strachem.
Konferenciér dívky nešetřil... téměř každou muži vyzvali, aby se svlékla donaha. Předháněli se v přihazování i oplzlých poznámkách.
Jen Niccolo De Luca, capo La Lupa Nera, přezdívaný Černá ruka, seděl tiše. Nezúčastněný a nebezpečný.

„A je tu, pánové, zlatý hřeb večera," oznámil konferenciér a Violet se udělalo mdlo. „Poslední dnešní dívka... Violet Marley."

Violet se pomalým krokem rozešla na pódium a v hledišti to zašumělo. Postavila se před přihlížející muže, kteří si ji se zájmem prohlíželi.
Na sobě měla jen kalhotky a dlouhý bílý župan. Vlasy měla vyčesané vysoko, aby vynikla její štíhlá šíje.

„Je jí devatenáct, pánové. Je chytrá a dokáže s vámi konverzovat..."

„Nemám ji na to, aby se mnou diskutovala!" ozval se jeden z mužů.

„Je velmi krásná," pokračoval konferenciér. „Má zdravé zuby," pokynul jí, aby otevřela ústa. „Její tělo je bez chyby. A její vlasy..."
Uvolnil jehlici a dlouhé vlny se jí rozlily až k pasu.

„Ať se svlékne!" ozval se další muž.

Violet se rozbušilo srdce jako na poplach. Pohledy mužů ji pálily jako žhavé železo. Pořadatel jí stáhl župan ze zad a Violet instinktivně zvedla ruce, aby si zakryla prsa.
Hlediště zahučelo.

„Ať ukáže prsa!" vykřikl kdosi a konferenciér jí pokynul hlavou.

„Dělej. Raději po dobrém. Máme dost prostředků, jak tě donutit."
Violet tedy spustila ruce dolů.

„Jak jsem řekl... je velmi krásná, pánové. Vyvolávací cena je ovšem v tomto případě značně vyšší... dva miliony!"

„Dva a půl milionu!" ozvalo se z hlediště.
„Tři!"

„Ať si svlékne kalhotky!" pronesl chladný, povýšený hlas.

Violet se podívala tím směrem. Niccolo De Luca se na ni díval. Vypadal nezúčastněně, snad i znechuceně, ale o jeho slovu se nedalo diskutovat.

Violet polkla a zavřela oči, když se konferenciér sehnul a stáhl jí kalhotky z boků. Jedním krokem z nich vystoupila a v hledišti se muži začali předhánět v přihazování.

„Otoč se!" poručil znovu Niccolo a Violet uposlechla.

„Hezká prdelka, pánové, že?" zasmál se pořadatel a plácl ji po zadku tak, až se lehce zachvěl. Pak ji otočil zpět do hlediště. „A to nejdůležitější, pánové... je panna. Nedotčená mužem."

„Pět milionů!" vykřikl muž sedící vedle Niccoloa.

Violetin pohled sklouzl k muži, kterého tak nenáviděla. Poprvé za celou dobu snad projevil zájem. I když stále vypadal, jako by se ho to ani netýkalo.
Čišela z něj arogance, sebejistota a povýšenost. Byl si jistý sám sebou i svou mocí.
A muži kolem něj to věděli. Od chvíle, kdy projevil zájem, ho sledovali po očku a čekali, co udělá. Jako by se báli mu překazit obchod.

„Sedm!" Vykřikl jeden z mužů.
„Devět!" Vykřikl další.

Violet sledovala ty muže a sevřel ji strach. Všichni jí připadali zvrhlí, slizcí a oplzlí. Dech se jí zrychlil a roztřásla se.
Pak sklouzla pohledem k Niccolovi... jako by u něj hledala záchranu. U muže, kterého chtěla zabít.
Jejich pohledy se střetly. V jeho ale nebyl ani náznak emoce. Ani brva se nepohnula na jeho tváři.

„Dvacet," řekl tiše, aniž by z ní spustil zrak.

„Dvacet pět!" odvážil se muž vedle něj.

„Šedesát," pronesl Niccolo tónem, jako by kupoval obyčejný pecen chleba.

Vedle něj to znovu zašumělo, ale nikdo se už neodvážil vstoupit do obchodu samotného capa La Lupa Nera.

„Šedesát milionů poprvé! Podruhé! A potřetí! Tato dívka patří vám, Niccolo De Luko!"