Artheon se zadíval na těžké dřevěné dveře, v nichž se každou chvíli měla objevit jeho manželka, a tiše si povzdechl.
Seděl na svém trůnu, opřený o loket, s dlaní pod bradou, a přemýšlel, co ho vlastně přimělo porušit své zaběhnuté zvyky.
Už dávno přestal doufat, že se najde žena, která ho dokáže vidět jinak než jako strašlivé monstrum, které se skrývá v temnotě.

Kletba, která ho svazuje, je zrádná a děsivá… je v pohledu těch, kdo ho vidí.
Každá jeho nová manželka ho spatří jinak, a právě tak, jak se ho bojí, tak se on mění.
Strach dělá velké oči… a tak i malá jizva se v jejich pohledu stává propastí, kapka krve oceánem, tichý stín démonem.
A čím víc se děsí, tím víc se jeho tvář skutečně mění, jako by jejich pohled byl zrcadlem, které ho pomalu přetváří v to, čeho se obávají.

Každý rok, ve stejnou dobu, musí znovu uzavřít manželství. Nesmí skrývat svou pravou podstatu… nesmí popřít, že je upír.
A pokaždé, když se jeho nová žena znovu zděsí, když se její oči rozšíří hrůzou tím, co vidí její strach… kletba se znovu a znovu naplní. Nedá se to zastavit…a on ji vysaje do poslední kapičky krve.

A teď tu sedí, čeká, a ví, že dveře se brzy otevřou… a že se kruh znovu uzavře.

 Sigrun stála opodál, opřená o chladný kamenný sloup, a mlčky ho pozorovala. V jejích očích se zračilo něco mezi soucitem a neústupnou vírou, kterou si uchovávala navzdory všemu.
„Třeba je tahle jiná,“ zašeptala. „Třeba… máme naději.“

Artheon se ani neobtěžoval zvednout hlavu. Jen krátce, podrážděně vydechl nosem.
„Naděje,“ procedil skrz zuby, „je jen slovo pro lidi, kteří ještě nepochopili, jak svět funguje.“

Služebné mezitím dokončily přípravy na večeři. Obyčejné lidské jídlo, které na tomhle hradě nepamatoval nikdo živý, a na stole ležel jeden jediný talíř.

 Vedle něj stály dva poháry a dva džbány s temnou a hustou krví.

Už jen ta představa, že usednou ke stolu… že ona uvidí, že nejedí, ale pijí krev… že jí dojde, kdo jsou…mu přišla směšná…

Vždycky to přeci bylo stejné… úplně před sebou viděl její strach. Oči se jí rozšíří, dech se zlomí, židle se převrhne…Křik. Útěk. Strach.

A pak ho napadlo, že možná k večeři ani nedojde a odfrkl si, tentokrát hlasitěji, skoro posměšně.
Možná to skončí dřív. Stačí, aby vešla… a uviděla jeho tvář.
Tu tvář, kterou za ta staletí nevytvořil on… ale strach jeho manželek.

Sigrun si všimla, jak se mu napjaly prsty na opěrce trůnu.
„Artheone…“ začala opatrně, „nemusí to být stejné jako…“

„Bude,“ přerušil ji unaveně, „Vždycky je to stejné.“

„Ale…“ Sigrun polkla. „Co když tentokrát…“

„Tentokrát,“ zavrčel, „je jen další slovo pro zítřek, který skončí stejně jako včera.“