Hazel Morville si ustaraně promnul tvář a zadíval se z okna.

Už dávno věděl, že jednoho dne se to musí stát. Že se jednoho dne otevřou dveře a do jeho domu vstoupí posel samotného krále nestvůr, aby mu předložil dekret, který ho zaváže k tomu, aby poslal svou dceru na jistou smrt.

Lord Kaelthar Varath Vaelkar. Král Marvalenské říše a temný král všech nestvůr. Právě ten si žádal jeho dceru.

Už po dlouhá staletí posílali otcové na jeho příkaz své dcery na hrad. Žádná z nich se však nikdy nevrátila.

Za ta léta si lidé zvykli na to, že se jednoho dne na prahu jejich domu objeví královský posel s rozkazem, který musí splnit. Nikdo se nikdy neodvážil vzdorovat a poznat následky neposlušnosti.

A nyní přišla řada na něj.

Hazel si povzdechl a v ruce sevřel královský dekret.
Věděl, že ten příkaz musí splnit, ale Avery byla jeho jediná dcera. Jeho jediná útěcha a radost.

I když…musel přiznat, že mu nejednou připravila krušné chvíle. Vlastně…připravovala mu je den, co den.

Avery totiž byla všechno, jen ne poslušná a tichá dívka.
Byla prostořeká, tvrdohlavá a nebojácná. A nesnášela, když ji někdo přikazoval, co má dělat.

Po své matce byla čarodějka, ale místo aby se naučila ovládat kouzla, tak ve škole vyrušovala ostatní. Pletla si i základní zaklínadla a občas způsobila katastrofu, kterou pak musel žehlit.

Často přikládal Averyinu neposlušnost tomu, že nikdy nepoznala svoji matku. Dokonce měl pocit, že vychovávat sám dceru, a ještě k tomu čarodějku, je pro obyčejného člověka nadlidský výkon.

Jediné štěstí bylo, že on, coby zdatný kovář, byl ve vesnici váženým občanem, protože jeho služby potřeboval téměř každý.
A musel si přiznat, že jim právě jeho umění již několikrát zachránilo krk, protože nebylo týdne, aby nešel za svou dceru orodovat k rychtáři, nebo do školy.

„Otče, jsem doma!“ Ozval se náhle hlas jeho dcery a vytrhl ho ze zamyšlení.

Avery bylo necelých osmnáct let. Za tři měsíce měla slavit narozeniny, ale najednou dostal strach, že se jich nedočká.

Nebyla to typicky krásná, dlouhonohá blondýna, oblečená podle poslední módy a s tunou make-upu.  Avery byla jiná.

Její dlouhá a hustá hříva zrzavých vlasů, jí padala až do pasu. Byla drobná, štíhlá, s pihovatým nosem a rovnátky na zubech.
Oblečení dle poslední módy ji nic neříkalo, a dalo by se říct, že zcela vědomě a schválně, razila zcela jiný a originální styl oblékání.

Už jako malá lezla po stromech a hrála fotbal, místo aby si hrála s panenkami.

Byla také přesvědčená, že neexistuje problém, který by nedokázala vyřešit. Pravda, její způsoby řešení bývaly poněkud… neobvyklé.

Když jí bylo dvanáct, pokusila se pomocí kouzla přemístit sousedovu kozu z pastviny přímo do jeho kuchyně. Jenže místo kozy přemístila souseda do kozího chlívku.

O rok později se zase rozhodla, že si ulehčí práci při zametání dvora. Výsledkem bylo, že začarované koště se vymklo její kontrole, a pořádně vyplatilo rychtáře, který právě procházel kolem.

A pak tu byl její slavný pokus o přeměňovací kouzlo. Měla se přeměnit v bílou holubici. Ale místo toho se jí podařilo přeměnit se v netopýra, a prospat několik dní. Dodnes se o tom ve škole vyprávělo.

Avery samozřejmě tvrdila, že za všechny tyto nehody mohly špatně napsané učebnice, neschopní učitelé a naprosto nesmyslná pravidla čarování.

Pravdou ovšem bylo, že se nikdy příliš nesnažila. Jakmile jí nějaké zaklínadlo nevyšlo napoprvé, ztratila o něj zájem. Raději se toulala po okolí, šplhala na střechy, hádala se se spolužáky nebo vymýšlela způsoby, jak se vyhnout dalším hodinám magie.

Hazel už dávno pochopil, že přesvědčit Avery, aby se do něčeho pustila, je stejně snadné jako přimět kamennou zeď, aby začala tančit.

„Avery!“ zavolal Hazel směrem ke dveřím.

„Co je?“ ozvalo se z předsíně.

„Pojď na chvíli sem. Potřebuji s tebou mluvit.“

„Jestli je to kvůli škole, tak jsem ti už říkala, že za tu rozbitou učebnu opravdu nemůžu.“

Hazel zavřel oči a pomalu vydechl.

Přesně taková byla jeho dcera. A právě proto se mu svíralo srdce při pomyšlení na to, co jí bude muset říct.