„Jak dlouho už se měníš v takovou drzou mladou ženu?!“ Zahřměl Kaeltharův hluboký hlas.

„Nevedu si o tom žádné záznamy.“ Vypadlo z Avery dřív, než si uvědomila svou drzost.

Malrith se hlasitě rozesmál, Vaelric si pobaveně odfrkl a odložil pohár na opěrku svého trůnu, ale Kaelthar pobavený nebyl.

Za dlouhá staletí se ještě nestalo, aby si někdo dovolil to, co ona.
Všechny dívky se před ním třásly strachy a nedovolily si nikdy ani promluvit, a tak si už zvykl na to, že je to pokaždé stejné.
Pokaždé stejně jednotvárné a nudné.

Ještě se nestalo, aby nějaká dívka, byť jen maličko zaujala jeho pozornost. I když byly krásné, žádoucí a přitažlivé, nebyla jediná, která by mu kdy utkvěla v paměti.

Tahle protivná zrzka však dokázala něco, co se za staletí nepovedlo nikomu.

Kaelthar pomalu vstal z trůnu, a smích na Malrithově tváři ustal. V celé síni zavládlo ticho a dívky sklonily pohledy ještě níž.
Strážní se přilepili ke stěně, a nikdo se neodvažoval ani pohnout.
Každý totiž věděl, že temný král nenechává zajatce, a že ona dívka má před sebou poslední minuty svého života.

„Připadáš si snad vtipná?!“ Zahromoval Kaelthar naštvaně a postavil se nad dívkou v celé své velikosti.

„Ani ne, můj pane. To bych si přeci nedovolila.“ Vyhrkla ze sebe Avery svou automatickou odpověď, ale raději by se kousla do jazyka.
Nedokázala si totiž odpustit ironický tón hlasu, a nyní se i jí strachy rozbušilo srdce.

„Ne?!“ zavrčel Kaelthar, sevřel dívku pod krkem a jediným pohybem ji vyzvedl na nohy.
„Za méně už lidé umírali!“ procedil skrz zuby, držíc ji ve vzduchu proti sobě, „Za méně jsem nechával stínat hlavy!“

„Tak na co čekáš?“ ozval se najednou Maelrithův pobavený hlas.
Dokonce i Vaelric vypadal překvapeně, protože samozřejmě čekali totéž. Že ji zabije.

Kaelthar však dál držel Avery ve vzduchu a beze slova si ji prohlížel.

Byla drobná a křehká. Stačilo by mu sevřít prsty o něco silněji a bylo by po ní.

Přesto to neudělal.

„Podívejte se na ni,“ řekl nakonec tiše, „Stojí před králi všech nestvůr. Klečí před trůny, před nimiž se sklánějí armády, a přesto má odvahu odpovídat.“

Avery cítila, jak jí srdce buší až v krku. Něco jí napovídalo, že tohle není pochvala. Ani trochu.

„Řekni mi, děvče...“ Kaelthar se k ní naklonil niž, „Jsi opravdu tak statečná, nebo jen příliš hloupá na to, abys poznala strach?“

Avery otevřela ústa, a pak je zase zavřela. Poprvé za celé odpoledne ji nenapadala žádná drzá odpověď.

„Vsadil bych všechny své koně na to druhé.“ Uchechtl se zase Malrith.

Kaelthar jeho odpověď ignoroval.

„Za méně jsem nechával vypálit celé vesnice,“ pokračoval a nespouštěl z Avery oči, „Za méně jsem nechával stínat hlavy otcům přímo před jejich dětmi. A ty… přesto stále mluvíš.“ Řekl, a pak ji náhle pustil na zem.

Avery tvrdě dopadla na kolena a zalapala po dechu. Ale než stačila cokoliv říct, temný král klidně pokračoval.

„Možná jsi příliš hloupá,“ řekl, „Nebo možná příliš drzá.“ Pak se pomalu se otočil ke strážím.
„Odveďte ji a hoďte ji do nejhlubší cely, ať má dost času přemýšlet nad tím, jakým tónem mluví se svým králem.“

Tentokrát zvedl obočí dokonce i Vaelric, a se zájmem se zadíval na klečící dívku. Bylo totiž jasné, že se Kaelthar zachoval jinak než obvykle.

Po tom, co předvedla, měla být mrtvá. A přesto stále dýchala.