„Máš štěstí,“ ušklíbl se jeden ze strážných, když otevřel dveře kobky.

„Takhle vypadá štěstí?“

„Po tom, co jsi předvedla v síni?“ odfrkl si vlkodlak, „Ano.“ Zasmál se, a těžké železné dveře se s ohlušujícím rachotem zavřely.
 Jejich zvuk se rozlehl chodbou, a ještě několik vteřin se odrážel od vlhkých kamenných zdí.

„No výborně!“ zamumlala si Avery, když osaměla, a pomalu se rozhlédla kolem sebe.

Cela byla přesně tak příjemná, jak očekávala.
Kamenné zdi byly vlhké, ze stropu odkapávala voda, a v rohu ležela hromada zapáchající slámy, která se očividně vydávala za postel.

Malé zamřížované okénko vysoko nad její hlavou, propouštělo dovnitř jen tenký proužek šedého světla.
A byla tu zima. Taková ta protivná vlhká zima, která se člověku dostane až do kostí.

Avery si sedla na slámu, přitáhla si kolena k hrudi a chvíli jen mlčky seděla a zírala na protější zeď.
Teprve teď, když zůstala sama, se její odvaha začala pomalu vytrácet.

„Takže… žádná večeře, žádná teplá postel, a dokonce ani slušná společnost,“ zamumlala, „To se mi ten pobyt na hradě opravdu vydařil.“

Pokusila se najít alespoň trochu pohodlnější polohu, ale sláma pod ní nepříjemně zašustila a do nosu ji udeřil další závan zatuchlého zápachu.

Rozhodla se, že se raději podívá, jestli tu nenajde něco, co by připomínalo alespoň trochu normálního místo k přespání. Udělala několik kroků podél stěny a opatrně se dotkla vlhkého kamene.

„Nádhera. Opravdu nádhera.“

Vtom zaslechla za sebou tiché zaškrábání, a pak se u hromady slámy cosi pohnulo.

„Ach, ne! Ani náhodou!“ vyhrkla, když zpod hromady stébel vykoukla šedá krysa.
Zvíře se na ni chvíli dívalo svýma malýma černýma očima, než se rozběhlo podél stěny a zmizelo v temné škvíře.

„Výborně. Takže spolubydlící už mám.“ Povzdechla si, a ze všech sil se snažila zadržet slzy, které se jí draly do očí.

Teprve teď jí začalo docházet, že možná měla držet jazyk za zuby.

Jenže kdo mohl tušit, že jeden hloupý komentář může člověka dostat až do královského vězení?

„Tohle mu jen tak nezapomenu,“ zamumlala si pro sebe, „Pokud mě ovšem nechá někdy odsud vyjít živou.“

≈≈≈

Když za posledními strážnými zapadly dveře, v trůnní síni se konečně rozhostilo ticho.

Malrith se pohodlně opřel do svého trůnu a na tváři mu stále pohrával pobavený úsměv.

„Tak tohle bylo zajímavé,“ prohodil a sáhl po poháru s vínem. „Musím uznat, že takovou zábavu nám výběr nevěst už dlouho nepřinesl.“

„Zábavu?“ střelil po něm Vaelric pohledem, „Ta dívka právě urazila nejmocnějšího krále Marvalenu.“

„Toho jsem si všiml,“ odpověděl Malrith s úšklebkem. „A právě proto mě překvapuje, že ještě žije.“

Kaelthar se zatím znovu pohodlně usadil na svém trůnu, a převzal pohár od sloužícího, který se k němu okamžitě přiblížil.

„Měl jsi ji nechat popravit,“ poznamenal k němu klidně Vaelric.

„To mi nemusíš připomínat.“

„Pak nerozumím, proč stále dýchá.“

„Možná se našemu drahému bratrovi zalíbila,“ uchechtl se znovu Malrith, „Konečně někdo, kdo se před ním netřese jako osika.“

„Dávej si pozor na jazyk, Malrithi.“ Zamračil se Kaelthar a zhluboka se napil ze svého poháru.

„Jen se snažím pochopit, co se právě stalo. Jinou dívku bys za podobnou drzost nechal bez váhání zabít.“

„Skončila v kobce,“ odvětil Kaelthar chladně.

„To ano. Ale stále je naživu.“

„Její drzost mě nezajímá. Jen jsem se rozhodl, že smrt by pro ni byla příliš snadným trestem. Příliš milosrdným.“

„Takže ji hodláš nechat trochu vychladnout v podzemí?“ Malrith pozvedl obočí.

„Několik dní jí neuškodí.“

Vaelric se opřel o opěradlo trůnu a chvíli bratra pozoroval. „A co s ní potom zamýšlíš?“

„To, co s ostatními.“

„Opravdu?“ pousmál se Malrith. „Protože mám pocit, že ostatní dívky zatím neměly tu čest skončit v nejhlubší kobce.“

„Malrithi.“ Procedil Kaelthar naštvaně, a jeho mladší bratr se konečně odmlčel.
Pak dopil víno a podal pohár sloužícímu.
„Výběr bude pokračovat podle plánu. Až přijde čas, nechám ji přivést.“

„Jestli do té doby nepřijde o rozum,“ poznamenal Malrith.

„Pak to bude její problém.“ Procedil Kaelthar, zvedl se z trůnu a zamířil k východu.
„A ještě něco,“ zastavil se u dveří a pohlédl na oba bratry. „Už nechci slyšet jediné slovo o té dívce. Její jméno mě nezajímá a její drzost už vůbec ne!“

Malrith se podíval na Vaelrica a sotva znatelně se usmál. A jakmile za Kaeltharem zapadly dveře, naklonil se k bratrovi.

„Takže ho zajímá.“

„Myslím, že ho mnohem víc rozčiluje skutečnost, že ho ta dívka dokázala překvapit.“ Řekl Vaelric zamyšleně.