Když se Ravenn podíval dolů ke svým botám, ztuhl.
U jeho nohou sedělo malé, černé štěně. Uši mělo napůl sklopené … a hledělo na něj stejně jantarovýma očima, jaké měl on.

Na malý okamžik měl pocit, že se mu to jen zdá… že to musí být přelud, něco, co jeho mysl vytvořila v náporu říje.

Jeho vlk se ale okamžitě probudil. Jeho instinkty ho zasáhly jako úder blesku a on pochopil, že se právě dívá na svého malého syna.

V místnosti náhle zavládlo hrobové ticho. Stařešinové s neuvěřením hleděli na svého Alfu, ale ani jeden z nich se neodvážil promluvit.

„To je…“ Vydechl Kaelan jako první a s úžasem se zadíval k Alfovým nohám.

Ravenn zprudka vydechl přebytečný vzduch z plic, sklonil se a vzal štěně do náručí. V tu chvíli celý sál zašuměl údivem.

„Můj…syn…?“ vydechl Alfa tak překvapen, že sotva dokázal ze sebe vysoukat souvislou větu.

Jedno ale věděl jistě…jeho instinkty se nikdy nemýlí. Alfa vždy pozná svou krev.

Štěně se spokojeně schoulilo v jeho náručí a Alfa poprvé za svůj život najednou nevěděl, jak se zachovat.
Držel v náručí ten malý, černý a chlupatý uzlíček…o kterém jeho vlk ani na sekundu nemohl zapochybovat, že je jeho…a hlavou se mu honila ta nejzásadnější otázka... Kdo je jeho matka?

„Řekl bych…že je bezpochyby tvůj, Alfo.“ Ušklíbl se Kaelan a nevěřícně zatřásl hlavou, „Otázka je…kde se tady vzal…“

„To by mě taky kruci…“ vydechl Alfa a jeho pohled se instinktivně stočil stranou, kde se stále ještě krčila u země Serena.

 „Vstaň!“ přikázal a zhluboka zavětřil. Byla člověk. Obyčejná lidská bytost bez vlčice, to poznal okamžitě.

A v té samé chvíli štěně v jeho náručí zvedlo hlavu, podívalo se na ní, jeho malý ocas se zavrtěl a slabě zakňučelo.

Ravenn ztuhl podruhé. Tohle nebyl náhodný pohyb… tohle byl instinkt. Pouto.
Štěně k ní natáhlo tlapku a jeho vlk to ucítil jako bodnutí. Matka.

Nevěřícně se zadíval na dívku a honem zapátral v paměti, kdy si jeho vlk mohl tuhle…obyčejnou smrtelnici vzít.

Ale ani když znovu zavětřil, aby přirovnal její pach k něčemu, co zná, nic nepocítil. A dokonce i jeho vlk zůstal klidný, bez známek jakékoliv touhy a potřeby.

Nedokázal to ale pochopit. Kdyby byla Luna, cítil by to. Kdyby byla jeho družka, už by ji dávno měl v posteli a pářil by se s ní. Však žádný Alfa své Luně nikdy neodolá, obzvláště ne když je v říji. Ale nic…ani náznak.

„Alfo,“ pronesl tiše Haldor Grimvel a vytrhl ho tak z jeho myšlenek, „To vlče… nese tvou krev. O tom není pochyb.“ Řekl pomalu, s tou těžkou vážností starého vlka, který právě ucítil změnu v hierarchii.

Další stařešinové se postavili. Jeden po druhém, beze slov, jen s tím tichým uznáním, které se nedá předstírat.

 „Smečka musí vědět, kdo je jeho matka.“ Pokračoval Haldor, a ticho kolem by se najednou dalo krájet.

Haldorova slova ještě ani nedozněla, když Ravennův pohled nebezpečně potemněl.
Vzduch kolem něj ztěžkl… a Kaelan to ucítil jako první. Tohle nebyl Ravenn, kterého znal…tohle byl Alfa na hraně.

Kaelan okamžitě vykročil vpřed, postavil se mezi Ravennův stůl a stařešiny a zvedl ruku v jasném, autoritativním gestu.

„Stařešinové,“ pronesl hlasem, který se nesl celou síní. „Alfa vám sdělí všechno… až sám uzná za vhodné, a až se jeho vlk uklidní. Ne dříve.“