Ravenn se ani neobtěžoval odpovědět. Jen sevřel štěně pevněji u hrudi, otočil se a bez jediného slova vykročil ze síně.
Každý vlk v místnosti mu instinktivně uhnul z cesty, protože nešlo přehlédnout jeho rozpoložení, a beta okamžitě přešel k Sereně.

 „Pojď,“ procedil tiše Kaelan, „Dokud se Alfa nerozhodne, co s tebou, není tu pro tebe bezpečno.“

Serena cítila, jak se její srdce rozbušilo strachy, když viděla Alfova záda mizet ve dveřích s jejím synem v náručí, ale neprotestovala. A když si všimla pohledů, kterým jí stařešinové častovali, dostala ještě větší strach.

Přeci jen nebyla zcela neznalá zákonů. Sama pocházela z podobné smečky, i když o mnoho menší, a tedy chápala přísné zákony hierarchie.  
Však její vlastní otec…Alfa smečky Šedého Hřbetu ji vyhnal jako bezcennou ženu bez vlčice.

Serena se zachvěla. Najednou nevěděla, z čeho má větší strach, jestli ze samotné smečky, nebo z jejího Alfy. A když jí Kaelan odváděl dlouhou chodbou pryč, ani neprotestovala.

Když se za nimi zavřely dveře, Haldor Grimvel se pomalu posadil zpět na židli a zamyšleně si promnul svůj dlouhý vous, „Tohle… změní všechno.“ Zamumlal spíš pro sebe.

Soren Blackmane bouchnul pěstí do stolu tak prudce, až se několik pohárů převrhlo. Jeho temné oči se zúžily a stočily se směrem k zavřeným dveřím, za nimiž zmizela Serena.

„Tohle je nepřijatelné!“ procedil skrz zuby. „Dědic Alfy… a jeho matka je člověk?!“

V síni to ztuhlo. Několik mladších vlků sklopilo pohled, ale stařešinové se ani nepohnuli. Soren byl známý svou tvrdostí… a svou neústupností vůči tradicím.

 „Sorene…ještě nebylo nic řečeno…“ varoval ho tiše Haldor Grimvel svým pohledem.

„Ne,“ zavrčel Blackmane. „Řekněte to nahlas. Všichni jste to viděli. To vlče se táhlo k ní…k člověku! Tohle smečka nepřijme. A já taky ne!“

„Krev Alfy je nezpochybnitelná!“ Pronesla Ylva tak nahlas, až všichni v místnosti ztichli.

„Krev Alfy ano,“ odsekl Soren. „Ale matka? Člověk? Bez vlčice? Bez pouta? Nepřijatelné!“

 „Sorene… uklidni se. Alfa rozhodne.“ Zahromoval Haldor.

„Alfa?“ vyštěkl Blackmane. „Alfa je právě teď mimo sebe. Jeho vlk je rozhozený a my tu máme dítě, které má být dědicem Varghardu… a jeho matka je smrtelnice!“

„Važ slova, Sorene Blackmane!“ Pohrozila Ylva. V síni to zašumělo a několik vlků se nervózně ošilo, „Alfa rozhodne, co s jeho matkou…ne ty!“

„Ať je matka kdokoli,“ pronesl klidně Haldor, aby uklidnil situaci, „vlče je Alfovo. A to je jediné, co teď má význam.“

 „Možná pro tebe,“ odsekl Soren, „Ale pro smečku? Pro tradice? Pro budoucnost?“

 „Smečka se přizpůsobí!“ zavrčel Haldor, „A pokud ne… Alfa je k tomu donutí!“

V síni to ztuhlo. Slova dopadla mezi vlky jako těžký balvan. Nikdo se neodvážil odporovat Haldorovi, Ylvě, a už vůbec ne Alfovi, který právě odešel s dědicem v náručí.

Soren sevřel čelist, ale neodpověděl. Věděl, že Haldor má pravdu. A věděl, že Ravenn není vlk, kterému by se dalo odporovat.
Věděl, že proti Alfově vůli se neodváží postavit nikdo. Ne dnes.

Ale jeho odpor vůči Sereně… vůči člověku… zůstal viset ve vzduchu jako jed.